Každý člověk se v životě snad alespoň jednou styděl. Tedy měl pocit, že cosi není schopen či ono samo, co s ním souvisí, není schopno zůstat důvěryhodné či úctyhodné. Dítě se může stydět za zaměstnání svých rodičů, člověk se může stydět za svou neschopnost čehosi dosáhnout atd. Stud je tedy úzce spojen s pocitem, vědomím nedokonalosti, nedostatečnosti. Mohli bychom říci, že jde o obranný mechanismus, který člověka chrání, aby se zbytečně neztrapňoval, neztrácel na důvěryhodnosti atd.
Cítíme to vůči sobě, někdy i za druhé. Trhá nám žíly, když vidíme jakéhosi nešťastníka, který bez špetky studu se vrhá v jakousi trapnost. A zároveň cítíme, že někteří kolem nás určité věci neční z přesvědčení ale kvůli studu. Cítí se nejistě. Nevěří, že činnost, kterou by jinak rádi dělali, obstojí v daném prostředí, společnosti. Raději od ní dají ruce pryč.
Ap. Pavel, když píše, že se nestydí za evangelium, odpovídá tím na narážky, které se zřejmě rozšířili. Těmi byla míněna předně skutečnost, že Řím je město veliké, metropole, centrum veškerého známého myslícího světa. Je špičkou kultury, myšlení tehdejšího antického světa. A snad se začalo zdát některým, že Pavel se tomuto místu vyhýbá jak čert kříži. Začaly vznikat domněnky, že cítí, že by při střetu s mocnými a moudrými tehdejšího světa neobstál, a tak se raději zaměřuje na okraj říše. Na ty, na které intelektem má.
Nejspíše to začalo jako osobní útok na Pavla, zvrtlo se to však na napadení důvěryhodnosti evangelia. Od zpochybnění Pavlových schopností jako evangelisty bylo už jen kousek k zpochybnění celé zvěsti. Nyní se ona sama zdála nedůvěryhodnou, nemožnou obstát při střetu se skutečnou inteligencí, filozofií i politikou. Evangelium se zdálo být vhodné leda tak pro prosté, hloupé a nechápavé. Ale ne pro bohaté, chytré a v postavení.
Slova apoštola, že se nestydí, nakonec tedy nejsou jen vyjádřením jeho osobního postoje, pocitu, ale jistoty, že evangelium samo o sobě není hodné studu, neboť je schopno obstát i při střetu s největší a nejvyspělejší lidskou moudrostí a poznáním. Moc nespočívá v lidech, jejich řečnickém umění a schopnostech překonávat stud, trému, ale samo evangelium je Boží mocí, která je schopna prorazit veškeré lidské námitky.
Ještě krátce k tomu, co je evangelium. V jeho příběhu tu před námi stojí radostná zvěst ne o tom, co bychom měli učinit my, nýbrž o tom, co mimo nás a před námi vykonal Ježíš Kristus, tj. Bůh. Je tedy pro moudré i nemoudré, není zač se stydět.
Avšak od dob apoštola se stud posunul do jiné roviny. Nejspíše se tolik nestydíme za samotné evangelium, jako za sebe, že jsme mu uvěřili. Problém zůstává stále stejně v důvěře ve schopnost, moc evangelia, jen s rozdílem, že nyní si to vztahuji osobně. Sice jsem přesvědčen, že evangelium o Ježíši Kristu má pro můj život nezvratný význam, ale přesto se obávám, zda tento význam je schopen obstát v rozhovoru s druhým člověkem. Tváří v tvář ateismu, buddhismu, hinduismu, objímání stromů apod. Cítím, že kdybych se přihlásil k čemukoli jinému, bude se mnou zacházeno s větší úctou, respektem, snad i obdivem, než když vytáhnu dobrou zprávu o Bohu, který se sklání k člověku.
Napětí není tolik mezi schopností evangelia obstát v prostředí moudrých i nemoudrých, skutečné dnešní napětí je obvykle v nejistotě, zda v dané společnosti obstojím i já. Důvěra v evangelium se tak trošku míchá s důvěrou v sebe sama. Nejsem si jist sám sebou a ještě méně tím, zda evangelium mi přidá či ubere na sebevědomí. Celá tato kauza je špatnost sama, jelikož vůbec neřeším otázku důvěryhodnosti evangelia, jak ji řešil apoštol Pavel. Řeším otázku důvěryhodnosti sebe. Jde o projev sobectví. Bojím se, že mi ublíží, přihlásit se k evangeliu. To posléze vyjadřuji tak, že nejsem jako ap. Pavel, ještě jsem nedorostl jeho poznání, abych se nestyděl za evangelium. Problém ale je v tom, že nikdy takové poznání nezískám, neboť mně vůbec nejde o evangelium, ale o mne samotného.
Rozdíl mezi mým a apoštolovým studem je, že on se možná klidně i za sebe stydí, cítí se nedokonalý, má mindráky z toho, že nedovede výmluvně hovořit, že mu jde lépe psát, ale na tom všem nezáleží, to on neřeší, on nese evangelium, hlásá jej vhod i nevhod, pro kohokoli se stane kýmkoli, jen aby evangelium předal. Protože je i přes veškeré pochyby přesvědčen, že evangelium je pro každého. Naproti tomu my, lidé dneška, obvykle vůbec nepochybujeme, že evangelium je pro každého, stydíme se však za sebe a to řešíme. Je pro nás důležitější být tím, kdo evangelizuje pro Církev bratrskou, husitskou, evangelickou, katolickou, pravoslavnou atd. Všimněme si toho drobného rozdílu, nejde tolik o evangelium, ale o to, kým, kdo jsme.
Slova o studu a evangeliu upínají naši pozornost trošku někam jinam, než k našemu obrazu ve společnosti. Při nich koukáme do zrcadla a snad po pravdě si odpovídáme na otázku, zda evangelium mi je ozdobou, užitečným doplňkem oděvu, denní výbavy, a nebo, zda jsem já ozdobou, doplňkem, užitečným oděvem evangelia. V obou případech můžeme řešit stud za evangelium, ale pokaždé půjde o zcela něco jiného.
V prvním případě je evangelium cosi, co mne doplňuje, a já řeším, zda si jej vzít na tu akci či ne, zda se tam hodí či nikoli, neztrapní mě, neztrapním se atd. V takovém případě o mně a ke mně vůbec apoštol nemluví. Daleko spíše bych si měl přečíst slova evangelií o pokrytcích, obílených hrobech, hercích zbožnosti.
V druhém případě se perou s jistotou, zda evangelium může obstát i jinde, než jak jsem jej poznal já či mí blízcí. Někdy se říká, že zpráva o Bohu je člověku nejblíže, když je člověk na dně. Díky tomu mohu mít pochyby, zda evangelium má co říci člověku, kterému nic moc nechybí. Zda evangelium není jen pro chudé, trpící, zamindrákované, filozofy neschopné najít odpověď na otázku proč apod.
Apoštol Pavel říká rozhodné NE. Evangelium je pro každého, ať se cítí, jak se cítí, ať ví, co ví a má zkušenost, jakou má. Za evangelium se není třeba stydět, protože je mocí Boží, možností setkání s Bohem pro každého. Evangelium je pro moudré i nemoudré a není třeba o něm pochybovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat