Je pro člověka něco důležitějšího než setkání s Bohem? Směle můžeme říci, že ano. Přijít na takové setkání připraven. Velmi jednoduché poučení, které Ježíš dává svým posluchačům, byť nám, možná stejně jako i jim, zaniká v napětí, točícího se kolem interpretace přikázání nezabiješ. Přemýšlíme, hledáme souvislost mezi nadávkou a vraždou, jdeme po motivech a zdá se nám, že odpověď nacházíme kdesi v nejtemnějších chodbách lidského srdce. Obvykle pak slyšíme, že hněvající se člověk nezabije jen proto, že se ostatní dívají, případně pod tíhou představy, co by tomu později řekli. Možná i ano, možná ale Ježíš ukazuje ještě trošku jinam, než k lidským pocitům zloby, nenávisti.
Král David, který je dáván za vzor, chtěl postavit Hospodinu chrám a Bůh jej odmítl. Zdůvodněním bylo, že jeho ruce, tj. Davidovy, jsou od krve. Ještě aby ne, vždyť se živil válčením. A kvůli tomu, byť není obviňován z porušení přikázání nezabiješ, nemůže postavit Hospodinu chrám. Sloužit Bohu nelze, pokud nám na rukou lpí krev. To bylo zřejmé, Ježíš k tomu dodává, že nejde jen o krev, ale i o urážky, nenávist či zlobu. Střetávat se s Bohem, sloužit mu a přitom žít ve zlobě vůči druhému, je říkání si o špatný konec.
Při slovech o oběti si obvykle vybavíme oběť za hřích, avšak to byla jedna z mnoha, které Izraelci přinášeli. Daleko spíše zde můžeme vnímat oběť, kterou chtěl žid uctít Boha. Dával mu to, o čem byl přesvědčen, že mu náleží. Snad i mnohem více. Pokud budeme oběť, o které Ježíš hovoří, vnímat jako cosi, co je dobrovolné a slouží k uctění či službě Bohu, snadno nalezneme mnoho paralel do našeho současného žití. I dnes dáváme Bohu prostor ve svých životech ne proto, že nám díky tomu odpustí viny, ale proto, aby i skrze nás učinil cosi významného pro lidi kolem nás. Aby i skrze nás se naši bližní mohli setkat s Kristem.
Toto je oběť, kterou mi dnes můžeme přinášet. Náš čas, naše síly, schopnosti. Dáváme se tím Bohu, nikoli však tak, že bychom mařili své životy, ale způsobem, kdy přicházíme k těm kolem nás stejně, jak Kristus přišel k nám. Zkusme nyní na chvíli nevidět Kristovu oběť jen v události kříže, odvažme se ji vidět šířeji. Celý jeho život byl obětí, kdy dával svůj čas chudým, nemocným, pochybujícím, hříšníkům a všem, kteří za ním přišli, kterým se dal k dispozici. Všem ztraceným. V tom uskutečňoval pravou bohoslužbu a ukázal nám, co vlastně Bůh po nás žádá. K čemu nás na Zemi povolal.
Zkoumat Písma, poznávat pochody hříchu v lidském srdci je prospěšné, ale ta opravdová bohoslužba, ta setkání s Bohem, která mají význam, se dějí tehdy, když se střetáváme s těmi maličkými, těmi ztracenými, nevýznamnými. Nic z toho nekouká, žádný zisk, pouze a jen oběť milosrdenství a lásky.
A proto se jako křesťané snažíme či alespoň toužíme přinášet tu lásku, milosrdenství světu, našemu okolí, Úpici. Chceme jít vstříc a pomoci, dát kousek sebe. Do této situace zaznívá slovo Krista o tom, že pokud něco mám proti svému bratru, proti své sestře, proti lidem kolem nás, stávám se nevhodným Božím nástrojem. Stejně jako chirurg chce dezinfikované čisté nástroje, aby mohl vést dobře operaci, i Bůh chce čisté, svaté služebníky, aby operace, při které mají být zachraňováni hříšníci, měla smysl. Kolik smutku, bolesti a spravedlivé nedůvěry způsobí, když byť jeden z těch nástrojů je infikován smrtelným hříchem.
Jako křesťan, Boží nástroj, se nakonec musím rozhodnout. Co je pro mne důležitější? Konat tu pravou bohoslužbu, tj. sloužit Bohu, nechat se jím používat, či vést své osobní spory, války, urážky či pomluvy. Musím se rozhodnout, co či kdo má význam, já nebo služba. Já, mé ego nebo Bůh a Jeho plán. Ježíš poukazuje na to, co se děje s nevydezinfikovaným nástrojem. Není použitelný, je nebezpečný a snad i hodný vyhození.
Albert Schweizer, velmi nadaný člověk, který šel stavět nemocnice a pomáhat lidem do Afriky. Mnozí se k němu hlásí, jaký že to je příklad. Ale když si od něj přečteme nějaké biblické zamyšlení, spíše nám budou vstávat vlasy hrůzou než by naše duše okřála. Přesto budeme sotva zpochybňovat, že byl v pravdě Božím služebníkem. Ono totiž nejde tolik o to, jakou že tradici a křesťanské smýšlení mám v hlavě, ale o to, zda mám Krista v srdci nebo ne. To se projeví, třeba i tím, že zaměním výtečnou a pohodlnou kariéru univerzitního profesora za doktora chudých černoušků.
My zde jsme taktéž různí, už původem, vzděláním, věkem atd. O to ale konec konců vůbec nejde. My si potřebujeme vybrat, zda budeme těmi čistými nástroji, bez ohledu na původ, nebo těmi, kteří budou na sebe navzájem hledět s podezřením, pochybnostmi, závistí, zlobou či věčnou připraveností říci zlé slovo. Pak v lepším případě skončíme v šuplíku nepoužitelných, v horším případě v odpadu. Věřím, že tomu nikdo z nás nechce. Protože pokud je někomu přednější jeho já, jeho pravda, jeho image, pak je solí, která nesolí, která je k ničemu. Ani chodník v zimě se s ní posypat nedá.
Úpice má kolem 6000 obyvatel. Nezáleží tolik na tom, kolik z toho množství jsou křesťané, jde o to, pro kolik z toho množství tu my jsme. Dnes se můžeme za naše město společně modlit a tak Bohu sloužit, co ale pro něj společně uděláme zítra? Společnými modlitbami to začíná, připravme se ale jít dál v jednotě. Tradice spojit nedovedeme, ani se o to nemusíme snažit, v čem se ale spojit můžeme, je služba druhým. K tomu Ježíš vyzývá.
Žádné komentáře:
Okomentovat