Dějiny máme plné příkladů, kdy se jednotlivci i skupiny vůči něčemu vzbouřili a odvážili se říci ne. Touto cestou nepůjdeme. I dějiny církve jsou plné různých odvážných rozhodnutí, která byla činěna ve víře, mnohých odmítnutí, která nás dovedla až sem. Nyní stojíme, byť společně, každý s příslušností k jinému křesťanskému společenství a kdesi hluboko ve svém nitru jsme přesvědčeni, že to moje je opravdovější než ta ostatní.
Jednotu křesťanů si nakonec každý přestavuje asi tak, že ostatní se přidají k němu, k jeho společenství víry či jej alespoň vyzdvihnou a uznají, jako to vůdčí, opravdovější, s přirozenou, od Boha získanou, autoritou.
Díky Bohu však jde v křesťanské jednotě o zcela něco jiného. Bůh se neptá, natož aby říkal, kdo z nás má pravdu. Bůh sám je pravda, Jeho slovo je začátkem, koncem, ale i obsahem jakéhokoli opravdového díla víry. Stejně tak se ani my dnes, a kéž by to tak zůstalo, neptáme, kdo má či nemá z nás pravdu. Nakonec totiž jde o službu, o ovoce, které přinášíme bez ohledu na to, jak si říkáme. Každý, skutečně dobrý čin, totiž vychází od Boha Otce, je jím autorizován.
Služba není o dogmatech, o porozumění Písmu a neomylnosti, služba je o lásce. Ve službě člověk naplňuje slova Krista o milování bližního svého. Obyčejná, ale užitečná pomoc druhému je z Božího pohledu mnohem více, než zapálená diskuze nad významem slova „víra“ apod.
Vzpomeňme Ježíšovy učedníky, kolikrát se sám Ježíš podivuje či si zoufá nad tím, jak jsou nechápaví, jak jim mnohé věci nedochází ohledně Božího království, spásy či blízkosti Boží. Nakonec ale právě tito mnohdy nechápaví jsou jeho učedníky oproti zkušeným v učení pevným znalcům zákona a náboženského života. Na otázku, jak to je možné, je jednoduchá odpověď. Právě tito zdánlivě obyčejní dříve než věrouku jsou připraveni řešit službu. Ptají se, co s hladovým zástupem, sbírají zbytky, jsou ochotni jít k těm, kteří o Ježíši nic neví a neřeší, opravdu neřeší a nedumají nad tím, jestli všechny motivy a pohnutky jsou naprosto správné vůči Hospodinu. Jdou a uskutečňují lásku, o které Ježíš mluví, které uvěřili.
A to je výzva pro nás. Slova o prvním sboru, farnosti církve Kristovy nám hovoří předně o společenství. Byli spolu, spolupracovali.
Slova o tom, že zůstávali v učení apoštolů, nám snad mohou připomínat zapálené disputace apod., ale skutečnost je shrnutá v závěru evangelia podle Matouše. Učili se, připomínali si, co apoštoly učil Ježíš. Tím jsme zpět u tématu, které vyjádřil už i starozákonní prorok: milosrdenství chci a ne oběť. Učili se a zůstávali v lásce. Nikoli nějaké erotické vášni, která končí blaženým zapomněním ve spánku, ale lásce, která bolí, která nežádá, která dává. Společně šli k druhým.
Už Ježíš tím, že vyvolil dvanáct a nikoli jen dva či jednoho, ukázal, že církev, eklesia, je společenství nikoli jednotlivci. Učednictví není individuálním výkonem předávaným v tajemnu osobního rozhovoru, učednictví je otevřenost, ochota tu být pro druhé a kvůli nim. Proto je eucharistie určena do společenství, jelikož v ní si připomínáme i světu zvěstujeme, že Kristus zemřel pro a za všechny bez rozdílu míry viny, věku atd. Dále i modlitba ve společenství má neustále každému připomínat, že volá k Otci našemu, nikoli pouze svému a jen svému.
A mohli bychom pokračovat dál v různých detailech, drobnostech, která nás mohou oslovit, povzbudit či napomenout. Avšak zůstaňme u toho, že navzdory naší rozdílnosti, jiným zvykům i pochopení mnohého je pouze jeden Bůh a to je náš, nás všech, Pán Ježíš Kristus. A nejde tolik o to, jestli máme vše řádně srovnané v hlavě, ale o to, zda to máme srovnané v srdci. Protože pokud ano, tak se projevujeme tím, co apoštol Pavel nazývá ovocem Ducha svatého. A to není o věrouce, ale o milosrdenství. O životě. (TEXT GAL 5:22-23)
Pojďme společně i v tom započatém roce 2011 ve stopách Krista, v jeho jménu se sklánějme ke všem potřebným v našem městě. I k těm nejmenším.
Žádné komentáře:
Okomentovat