Jak působí život víry jednoho člověka na druhé? Jaký z něj mají pocit? Obvykle, když se zeptáme běžného člověka, co si myslí o křesťanství, odpoví nám, mimo jiného, že je velmi omezující. Že člověku, velmi staromódně, zakazuje a přikazuje způsoby chování, které jsme jako civilizace už překonali. Nejvíce se jedná o způsob zacházení s různými potěšeními člověka. Ať jde o škodolibost, sex, alkohol a jiné drogy, pocit moci atd. O co všechno jde, je víceméně jedno, nezáleží na tom, neboť cíl či počátek, jak kdo chce, této představy, tohoto vidění zbožnosti, je v oběti. Musím se něčeho vzdát, musím něco, mnoho, snad vše, dát na jakýsi pomyslný oltář.
A my křesťané často takové vnímání podporujeme, neboť mnohdy žijeme jako oběť. Odevzdaně ležíme na oltáři, ani nehlesneme, případně druhým tiše zmíníme, jak to je krásné a jak jsme mohli spočinout v pokoji. Pak se není čemu divit, že ti druzí chtějí, abychom jim dali pokoj. Pokud by totiž bylo křesťanství o tomto, že si, obrazně, lehneme na oltář a čekáme, co s námi bude, v tichosti a pokoře, pak se jedná o cosi, co je blízké masochistům, nikoli obyčejnému člověku. Pak jde o hnutí pro devianty, nikoli obyčejné hříšníky.
Žel však přichází i opačné tendence. Křesťané chtějí být živí, živě se projevovat, přetékat živostí i radostí. A tak neustále juchají, když jim člověk řekne ne, nemám náladu, za pět minut se vrátí a zase jej zvou k Ježíši. Jsou tak živí a nadšení, až jejich jednání nepřipomíná nic jiného, než příhody z ústavu pro choromyslné. A ještě se poplácávají po zádech veršíkem, že jsou světu bláznovstvím pro Ježíše. Ve skutečnosti však spíše jde o dovádění ovcí, koz, slepic, kachen a jiných zvířat kolem oltáře.
Obě polohy pochopení výzvy k oběti jsou obsaženy, v obou případech se zdá, že jde o extrém. Pokud by tomu tak bylo, řešením by byla zlatá střední cesta a stačilo by jen odhalit správný vzorec chování. Díky Bohu se nejedná o extrémy, ale o omyly. Správná cesta není někde mezi nimi ve vyváženosti obou přístupů, ale naprosto mimo ně. Způsob žití křesťanského života není ani jako armáda, ani jako cirkus, natož armádní cirkus.
V prvním případě člověk stojí a bez příkazu shora neudělá zhola nic. Ke všemu křesťan k tomu ještě přidává očekávání, že Bůh si jej použije svou vlastní silou a mocí. Tedy že člověk je prostě a jen nástroj a tak jako nástroj leží v přihrádce, stejně jako hasák a jiné kousky. Druhý případ je naprostý opak, člověk se snaží pořád něco vymýšlet, dělat, v dobré víře, že slouží Bohu, výsledkem je ale pouhý sled představení, velké divadlo, umělé, neskutečné příběhy, za kterými nic není.
Být živou obětí neznamená dobrovolně ležet na oltáři a nehlesnout, neznamená to ani bečení a skákání kolem oltáře. Ono to snad s oltářem nemá ani mnoho společného. Být tímto znamená jinými slovy to, co řekl Ježíš: zapři sám sebe a následuj mne. V obou předcházejících případech je pokus o to: jednou se člověk zapírá tak, že je mrtvý zaživa. Podruhé zase následuje tak, že se ani nezapírá. Jednou jde o křeč bez nadšení, podruhé s nadšením.
Ve službě, životě s Bohem a pro Boha však nelze nezmínit potřebu vztahu. To proto, abychom se mohli vyhnout dvěma zmíněným omylům. Ve vztahu nelze být jen němou obětí, ale ani radostně skákající loutkou, která se řídí všemi možnými pocity, nápady, se kterými se setká. Ve vztahu je třeba naslouchat. Hluboký, či vážný vztah se projevuje i tím, že jeden druhého se snaží předejít. Dříve než první vyjádří svou potřebu, druhý ji již plní, neboť jej tak dobře zná, že nepotřebuje slova, rozkazy. Zná a rozumí mimice, dovede odhadnout náladu apod.
Být Božím služebníkem znamená, mimo jiné, být Jeho komorníkem. Někým, kdo je podřízený, ale na druhou stranu velmi blízký. Někým, na kom nezáleží, ale díky hlubokému vztahu s dobrým pánem, je mnohem víc než kdokoli jiný v celém království. Takový komorník ví, kdy zhasnout, kdy rozsvítit, dovede odhadnout, jakou si pán dá snídani, to vše ale jen proto, že zná svého pána, má s ním vztah důvěry, otevřenosti. A jeho pán mu to vrací.
Toto je přespříliš ideální, než aby to mohlo být skutečné v našem světě mezilidských vztahů. Avšak pravděpodobně nejlépe to postihuje vztah s Bohem a význam být živou obětí. Dát se mu, ale živě, sloužit mu, ale samostatně.
Křesťan už nepřemýšlí tolik, proč by měl, co z toho bude mít apod. Na druhou člověk hledající položí přirozenou otázku: proč? K čemu to vše, je nějaký dopad do života, který žiji ve středu, pátek či pondělí? Dopad je, byť zůstává otázka, zda o něj stojíme.
Bůh tento svět stvořil a rozumí mu, pokud rozumím Bohu, samozřejmě do jisté míry, získávám porozumění pro dění kolem mne. Přináším do obyčejných situací; v autobuse, krámě, knihovně, na koncert a jinam kousek Božího majestátu. Jiným slovem: kousek harmonie, kterou lze nalézt v Bohu. Jinak ji vyjadřujeme pokojem, radostí, jistotou, nadějí. A já toto mohu přinášet do těch obyčejných situací. Takový způsob života, tedy život Božího služebníka, komorníka, je život v harmonii. A to mu snad dává význam i v očích obyčejného člověka.
Ježíš přichází se mnou, nikoli za mnou, aby uklízel, co jsem napáchal. V dobré víře.
Žádné komentáře:
Okomentovat