Zamyšlení je volnou, lehce nedokonalou, interpretací myšlenek Jiřího Mrázka z knihy “Lukášova podobenství” (Mlýn 2007) s příměsí postřehů vlastních. Že v životě záleží na něčem více a jiném méně vím, přesto se snadno stává, že nedůležité je důležité a skutečně důležité, významné, hodnotné končí na druhé koleji. Tento důraz mne zaujal natolik, že jsem se jej rozhodl předložit v krátkém večerním kázání na konci roku 2010.
Podobenství, které nám Pán Ježíš vypráví je zajímavé mimo jiné jednou věcí. Pokud jej slyšíme po několikáté, ale i když jej slyšíme poprvé, vždycky si tak trošku musíme domýšlet a ptát se, co vlastně ten boháč udělal špatně. Kde se stala chyba? Bylo to tím, že byl bohatý? Nebo tím, že si postavil větší stodoly namísto toho, aby zisk rozdal chudým? Nebo tím, že měl snad až dětskou radost z hmotného zajištění a jistoty? Zjevně jeho jednání má nějakou chybu, ale jakou?
A tak se snažíme našemu hrdinovy podsunout cokoli, jen aby bylo nadmíru jasné, že je to hříšník hodný zatracení. Někdo s oblibou zdůrazní, že obvykle v mudroslovné literatuře je bohatý škoditelem. Tím, kdo utlačuje chudé, nejedná podle Boží vůle a činí spoustu jiných odsouzení hodných věcí. Jenže se stačí podívat na jiná místa v Bibli a záhy zjistíme, že bychom jej naopak mohli brát jako obzvlášť požehnaného jedince, kterému by mohl závidět i otec Abraham.
To neobstojí, proto musíme jít do hloubky. Zajisté šlo o lásku k penězům, která vycházela ze srdce se spoustou jiných špatných, zlých myšlenek. Inu možná ano, ale nic takového zde nečteme. A tak, byť zajímavý nápad, pouhá manipulace a podsouvání čehosi, co, alespoň v tomto podobenství, není vlastní našemu bezejmennému hrdinovi.
Flintu do žita nehodíme, jistě musí být něco špatně, proč ne zrovna výrok o jídle, pití a klidu. Určitě jde o stejnou myšlenku jako u epikurejců: Jezme, pijme, vždyť zítra zemřeme. To je odsouzení hodné a ostudné, takto jednat. Jenže on přesně takto nejedná, vždyť nedělá nic jiného, než že myslí odvážně daleko dopředu.
Určitě bychom přišli na spoustu dalších důvodů, proč tomu tak je. Zkusme mu ale nyní žádný nepodsouvat a nechat se na chvilku unést jeho jednáním a snad právě v tom narazit na sebe, své limity a skutečnost, jak ji vidí Bůh.
Náš milý bezejmenný bohatý hrdina přichází ke svému bohatství zcela poctivě, čestně, nikomu neublížil, nikoho nepodvedl. A když stojí před otázkou, co s tím, rozhodne se velmi moudře. Spočítá si, že je lepší vystavět větší sklady a uskladnit úrodu, než ji jednorázově prodat a ponechat si obvyklé množství. V našem společenském měřítku lze říci, že je moudré zvolit vhodný finanční ústav, který odpovídá výši uložené investice, než dál zašívat tisícovky do polštáře či je prošustrovat v krámech, restauracích apod.
Tento bezejmenný boháč je vhodným příkladem jak nakládat s kapitálem. Nekoupil si stádo koní ani nic jiného, uložil si na horší časy či pro vhodnější příležitost. Dá se tedy snadno říci, že udělal dobré rozhodnutí. To snad bez diskuze. Ale jak k němu přišel?
A to je právě zajímavé. Při bedlivém pročítání podobenství si lze všimnout jedné zajímavosti. V podobenství vystupuje pouze boháč a v závěru, ve vedlejší roli sám Bůh, který se však na scénu tak trošku vnutí. Náš hrdina totiž pro něj tak trošku nemá místo. Ne že by se o Boha nezajímal, ne že by mu chtěl odporovat či s ním nesouhlasit, prostě a jen nemá čas, nemá místo. Bůh se v jeho životě nedostane ke slovu.
Ke slovu se totiž ve větší části podobenství, dokud lze něco změnit, otočit kormidlo dění k jinému výsledku, dostává pouze boháč. Je to absurdní. Ten člověk se sám sebe ptá, co má dělat, a jako slušně vychovaný si na otázku sebe samého odpoví. A nezůstane jen při tom. On se dohodne sám se sebou i na tom, co jednou řekne sám sobě, tedy své duši, až se sebou bude zase mluvit. A v tom svém mluvení a naslouchání, rozvažování se na odpověď Bohu ani nedostane. Vlastně asi ani na naslouchání.
Bůh ho zde rozhodně netrestá ani mu nevyhrožuje. Spíše jej varuje. Ví, co se blíží, ví, že se na toho bezejmenného boháče cosi chystá. A je mu ho líto, když vidí tu tragikomickou spokojenost. Ač není volán, vzýván, vtrhne na scénu a mluví. Mluví, jasně varuje, ale sluchu mu dopřáno není. Náš milý boháč totiž už sám v sobě vše rozvážil, už se rozhodl, dokonce i o tom, jak se rozhodne, až se bude zase rozhodovat.
Co říci závěrem? Inu boháčovi se zdálo příliš „z ruky“ uložit cokoli jinam než do stodol, které má „po ruce“. Teď se ukáže, že „z ruky“ jsou ty stodoly tam dole a on přišel do nebe, nebo kam vlastně, nepřipravený, přestože se tolik připravoval, a s prázdnýma rukama. To pořád ještě nemusí znamenat zatracení. Možná se tam tomu zasměje, jak si tady na zemi myslel, že zabezpečí svou duši … Celé podobenství je, mimo jiné, předně o tom, kam je dobré si ukládat na účet.
A tak na konci roku, kalendářního, kdy se dělají různé výsledovky, uzavírá se účetnictví, a kdo ví co všechno, si mohu položit otázku. Kam jsem spořil? Kam a kolik a vlastně co jsem si ukládal?
Žádné komentáře:
Okomentovat