2. neděle po vánocích; 1. Janova 5:11-13

Ve vyznání víry, apoštolském, se snad generace všech křesťanů společně přiznávají k víře ve věčný život. Avšak když se posadíme, vezmeme různá kázání a čteme, obvykle narazíme na mnoho témat, jen ne na život věčný. Nejčastěji se o něm doslechneme v pohřebních kázáních, kdy je snad až nepokrytě, byť v dobré víře, použit jako útěcha pro pozůstalé. Jeho využití se zdá mnohem menší v běžném lidském životě, vyjma smrti, než jiná biblická témata. Úcta k rodičům, manželská věrnost, ctění jednoho Boha, láska k bližním jsou výzvy, pod kterými si i člověk bible neznalý představí konkrétní životní postoje. Jsou na prvních několik pohledů mnohem uchopitelnější, než téma věčného života.

Věčný život si lze velmi snadno zaměnit za nesmrtelnost a ta patří bezpochyby do oblasti mýtů, bájí a pohádek. Skutečnost, že k této záměně často dochází, vede všeobecné myšlení k ztotožnění těchto termínů. A v té chvíli je zřejmé, že jako křesťan, jsem se zvěstí o věčném životě považován za blázna. Člověka, který bláhově věří pohádce o nesmrtelnosti, tím spadá do kategorie nadšenců hledajících kámen mudrců či tzv. svatý grál. Nepatří do skupiny, která má co seriozního říci.

Pak se snadno stane, že jako křesťan nehovořím o věčném životě, neboť i mně zní tak trošku jako pohádka o nesmrtelnosti. Je zřejmé, že se jedná o nepochopení. I Bůh dokázal být smrtelný a přesto věčný. Ježíš zemřel, srdce mu přestalo bušit, dech se zastavil, a přesto byl, žil. Již tato skutečnost nám ukazuje, že ve věčném životě jde zřejmě o něco jiného, než o pravidelný dech, tep atd. Pokud tomu tak je a já chci přinést světu evangelium, dobrou zprávu o Ježíši Kristu, potřebuji je přinést srozumitelně, aby i obyčejný člověk měl možnost porozumět.

My si možná už dovedeme představit, co za daným výrazem je, ale ostatní kolem nás asi sotva. Zaslechnou-li „věčný život“, tváří se možná stejně, jako když mi kamarád poprvé řekl, že si koupil „atombordel“. Už ten název mne pohoršil a říkal jsem si, že je chlapec trochu přisprostlý. Zoufale jsem přemýšlel, co tím myslí a sotva bych sám na to přišel, kdyby se nevynořil v zelené pláštěnce.

Co je to tedy věčný život? Jak jej popsat? Odkud začít? Nejlépe od věčnosti, tj. od Boha. On je věčný, tak jej charakterizujeme a tím chceme říci jediné: byl, je a bude. Ať se stane cokoli, On zůstává a je nezvratnou jistotou, tím pevným bodem, kterého se dožadoval Archimédes. Věčnost, nepodléhání zubu času, je výhradní vlastnost Boha. Nelze ji přiřadit k ničemu a nikomu jinému. Že jsou lidé smrtelní, víme, dnes říkáme, že víme i konečnosti celého známého světa, kosmu. Víme, že hvězdy zanikají, planety a všechno, co kdy bylo uctíváno jako věčné neměnné. Nad tím vším, či snad mimo to, zůstává Bůh.

Když křesťané vyznávají mimo jiné víru ve věčný život, říkají tím, že existuje možnost, jak mít pasivní účast, jak se neaktivně podílet, jak být součástí věčnosti. Nikoli ve smyslu stát se Bohem či být do něj včleněn, ale získat stejný způsob bytí. Podobně jako Bůh se stal člověkem, žil život jak jej známe my, omezený, proměnný, konečný, tak člověk darem Boží milosti může začít žít zároveň se svým lidským životem i ten, řekněme, božského charakteru.

Jednoduchý a nedokonalý příklad: přenosný počítač má baterii, díky které může nějaký čas fungovat bez napájení ze sítě. Ve chvíli, kdy je napájen, baterii nepotřebuje a můžete ji v klidu zahodit. A baterie stárnou, v jejich životnosti nastane jednou okamžik, kdy už nedovolí zapnutí přístroje. Pokud má však počítač napájení z elektrické sítě, běží dál. Věřím, že podobně tomu je i s člověkem a možností věčného života. Ten můj lidský život je jako baterie, stárne, opotřebovává se a jednoho dne nastane okamžik, kdy nenaskočí. Pokud nebudu připojen do sítě, pokud nebudu mít dar věčného života, skončím. Mé bytí, mé vzpomínky, to co činí „ego“ se rozplyne jako pára nad hrncem. Jen s tím rozdílem, že nezůstane ani ta vlhkost.

Věčný život není nesmrtelnost, věčný život je dar být, i když se mé srdce zastaví, tělo spálí a všechny mé knihy prodají či zahodí. Dar být s Bohem, být s těmi, kteří tento božský dárek přijmou.

Jenže tento dar je vázán na Syna, tj. Ježíše Krista. Kdo jej má, má život, kdo jej nemá, sice nezemřel, ale jede pouze na konečnou. Jak tedy mít Ježíše? Odpověď najdeme ve slovní hříčce, jak snad lze označit tyto verše. Apoštol píše těm, kteří věří v Ježíše, kteří věří Ježíši, přesněji v Jeho jméno, aby věděli, že život mají. Mít Syna, tj. Ježíše Krista, znamená věřit v Jeho jméno. Otázka, která nás snad může ještě trápit, není „jak mít Ježíše“, ale „jak věřit v Jeho jméno“.

Byť je tato skutečnost známa, dovolím si ji lehce zopakovat. Jméno není jen označení, tehdy symbolizovalo celou bytost, věc či cokoli se vším všudy. Nejedná se tedy o víru, která by přikládala Ježíšovu jménu jakýkoli magický význam. Která by po jeho vyslovení očekávala prolomení čehokoli, např. nemocí, životních problémů aj. Jde o víru, důvěru či spolehnutí se na Ježíše. Na Boha, který se nám představil v dítěti pochybného původu, z nuzných poměrů, brilantního kazatele, který si nechal ujít možnost kariéry duchovního, raději následoval Boží vůli pro svůj život. Byl smrtelný, dal se zavraždit, byla možnost jej docela lidsky odstranit. Přesto byl Bohem a aktualizoval zvěst o naději, že Bůh se k člověku sklání. Na druhou stranu taky zvěst o tom, že člověk se nikdy a ničím do nebe, do věčnosti neprostaví. Může však přijmout dar, obrátit se, činit pokání ze svévolnosti, tj. činění toho, co sám uzná za vhodné a moudré. To vše a mnohem více se skrývá pod jednoduchým termínem: víra ve jméno Ježíš.

Tím mnohem více je mimo jiné, ale zároveň předně, výzva k životu s Ježíše, k osobnímu vztahu s Bohem. Mluvíme-li o věčném životě, mluvíme o živém osobním intimním vztahu s Bohem, který nepřeruší smrt, který nepřeruší vůbec nic, protože je, prostě řečeno, věčný. A toto můžeme zakoušet už nyní, můžeme jej mít, nejde žádné pokračování cesty, která je přerušena smrtí. Jedná se o cosi naprosto nezávislého a jedinečného, cosi, co samo o sobě nezná konce.

Obyčejnou, řekněme praktickou, snad do běžného života vhodnou otázkou je, zda žiji věčný život, zda jej mám či ne. Zda můj vztah s Bohem je osobní či čímkoli jiným, tj. vědomím, že existuje, respektem k Jeho vůli apod. Protože pokud jej nežiji a jen o něm vím, jsem na tom úplně stejně jako jiní, kteří o něm ani nevědí. Pravda, jen s tím, že já už vím. Ale stále, stejně jako oni, jedu pouze na baterii a nevím dne ani hodiny, kdy skončí.

Věřím, že výzva, mimo jiných, dnešního textu je: žij osobně víru ve jméno Ježíš. Protože ta je o osobním každodenním hledání a bytí s Bohem, přinášení ovoce lásky, tj. Ducha svatého. To je totiž, přízemně řečeno, nebe na zemi.