1. neděle po vánocích; 1. Janova 1:1-4

V životě člověka jsou období, kdy je prý náchylnější k bilancování, ohlížení se do minulosti, přemýšlení nad tím, zda jeho život má či měl smysl, nějaký význam, přínos. Povětšinou se této činnosti říká krize, nejznámější je ta středního věku. Člověk se ohlíží a připadá mu, jako by nežil, že vše prohospodařil. Jímá jej hrůza, smutek, beznaděj a právě tehdy se mnohdy rozhodne k vzepětí smrtelně raněného buvola. Pronásleduje všechno, co považuje za příčinu svého smrtelného ranění beznadějí, nesmyslností.

Otec opustí rodinu, matka nutí děti opustit otce, oba chytají tzv. druhou mízu, oba pronásledují cosi, co je smrtelně ranilo a oni ví, že umírají. Smrt už klepe na dveře. Co na tom, že klepat bude ještě aj čtyřicet i více let. Oni ji už slyší, už jsou si jisti, že tam je. A tak se ženou za tím, od čeho si cosi slibují. Buvol pronásleduje toho, kdo jej smrtelně zranil s jedinou myšlenkou: zabít, jako kdyby tím mohl prodloužit svůj život. Takový človíček pronásleduje svou utkvělou představu s nadějí, že pak už bude dobře. Jenže jako buvolovi už nikdy dobře nebude, ať dostihne lovce či nikoli, tak i člověku nebude dobře, ať získá vysněné či ne. Zapomenout nelze, jelikož srdce buší nedaleko hlavy a stále našemu sluchu i všemu ostatnímu připomíná, že jednou nastane ticho.

A tuto děsivou skutečnost zahání obvykle pouze pár vyzkoušených, tj. osvědčených postupů. V náručí ženy či objetí opojného nápoje lze zapomenout i na to, že se přeci točí. Nebo v pocitu odpovědnosti a upracovanosti nemít čas na jakékoli myšlenky, vztahy, prostě nic. Či snad, zřejmě nejodvážnější a nejriskantnější řešení, tj. mít se kam otočit a vidět, stejně jako Stvořitel po celý týden, že to je dobré. Ženy odejdou, opojení vyprchá, práce unaví, sil se nedostává a pak člověk, chtě nechtě narazí na otázku hluboké radosti, nadšení ze života, bez ohledu na skutečnost. Teprve tehdy, kdy se mám za čím otočit, vidět, že to mělo smysl, se mohu radovat a mou radost mi nemůže nikdo vzít. Neboť co bylo, bylo a nikdo to už nezmění.

Na druhou stranu je jasné, že ne vše, co uděláme, do čeho vložíme své síly, je schopno vyloudit úsměv naší duše. A tak je jistější najít si cosi, co bychom mohli nazvat radostí, někde mimo nás. V ideologiích, společnostech, hnutích, formách zbožnosti apod. Hledáme, cosi nacházíme a s pocitem naplněnosti žijeme. Jediné, co se nedoporučuje dělat, je otáčet se. Hrabat se v minulosti a přemýšlet nad tím, zda to mělo význam či nikoli.

Jenže jabloň ať se bude hrabat v minulosti či nikoli, vždycky ponese jablka a ne hrušky. Příčinou této skutečnosti je fakt, že kdysi dávno bylo použito semínko jabloně a ne hrušky pro daný strom. Jabloň může, kolikrát chce hledět s nadějí vstříc světlejším zítřkům a očekávat hrušky, přesto se tím nic nezmění na faktu, že i příští rok to budou zase jablka, co bude ležet dole pod stromem v trávě.

Jako lidé nejsme nezvratně předurčeni k jakési cestě, na druhou stranu však přinášíme to ovoce života, které si zasadíme na vlastní zahradu. Ať o ni pečujeme či nikoli, cosi přináší. Buď to je jedlé, smysluplné, nebo jen dobré, ale netrvanlivé, ba snad dokonce naprosto zbytečné a plevelné, či jen krásné. Na zahradu plnou růží je radost pohledět, ale jen v létě, když kvetou. Na život plný zábavy, veselosti taktéž, ale jen tehdy, dokud nezavane chlad šedých dní života.

Člověk však rád žije obrazem, který si postaví před oči, obrazem, který staví před oči i druhým. Takový jsem, tak mne berte, tak se mnou počítejte. A tak počítáme sami se sebou i s druhými. Domníváme se, že jsme švestky, ale vždycky k podzimu z nás padají jen ořechy. Ať děláme cokoli, nakonec náš život přináší to, čeho máme v té své zahrádce srdce nejvíce. Ne to, co máme napsané na brance. Na té mohu mít klidně velký nápis: jablečný sad. Pokud všechny stromy budou ořechy, tak skutečnost, kterou nakonec budu druhým nabízet, budou ořechy.

Pokud to tak je, co s tím, k čemu to? Proč je důležité vědět, co můj život přináší, čím žije, proč má význam se otáčet a zkoumat, co se urodilo. Z jednoduchého důvodu: pokud jako prodejce jablek za celý rok neprodám jediné, dříve nebo později mne dožene krize, zklamání a beznaděj. Pokud jako prodejce ořechů za celý rok prodám několik pytlů, mohu si směle říci: to bylo dobré. Jako člověk, chci-li se radovat déle než do ranní kocoviny, potřebuji vědět, zda mé činění, má snaha, měla smysl, byla k něčemu. Potřebuji vědět, zda to, čím můj život přetéká, co přináší, co předávám druhým je k něčemu.

A tam kdesi může být pro mne, křesťana, zakopaný pes, či spíše mamut. Tvářím se jako křesťan, na brance zahrady svého srdce mám malý, možná velký nápis: Boží dítě. Ve sboru, společnosti se snad i hrdě hlásím k odkazu a následování Ježíše Krista. Snažím se tak působit, snažím se tak tvářit, usmívat i plakat, otázkou však zůstává, co je za brankou. Nebo přesněji; co je ve spíži, čeho zásoby jsou ve sklepě a co běžně prodávám na trhu zážitků, činů svým známým i neznámým.

Jinak řečeno; čím zářím? Co přináším a o co se dělím s druhými? To je ta nejzákladnější otázka dnešního zamyšlení. Jako křesťan si přeji zářit Kristem, stejně jak jsme o tom četli, ale jaká je skutečnost? Nezářím více fotbalem či jiným sportem? Nebo jsem snad muzikant a to předně ze mne vyzařuje? Či ekolog, technik, praktik nebo filozof? Úplně jedno. Zůstanu-li u příkladu sportovce, mohu položit otázku; jak mne chápou druzí, jako sportovce, který je křesťan, nebo jako křesťana, který je sportovec. Drobný, leč zásadní rozdíl. Není zakázáno a zapovězeno být tím, co mne baví, z čeho mám radost, ale jde o to, čím skutečně zářím a co může zářit i tehdy, když už dávno dohasínám. Proč?

Protože radost! Ano, obzvlášť o vánocích si připomínáme radost, snažíme se ji i páchat druhým v životě. To však proto, že ji sami chceme zažívat, potřebujeme ji. A můžeme ji mít dlouhodobě, napořád a nadčasově i bez ohledu na události, hlubokou radost v srdci, byť na rtu může být i žal. Mohu ji mít tehdy, kdy to, čím mé srdce přetéká, to, čím zářím, je Kristus. Pak možná i něco naprosto lidského, co může dnes tu být a zítra už ne. Ale pokud pilířem mého života, úrodou a vším je Kristus, život s ním, pak tím zářím.

Pokud tomu tak je, mohu se kdykoli otočit a pohledět za sebe, možná budu vidět spoustu kotrmelců, pádu a kdes čeho, ale budu vidět i Krista, který mne provázel, šel se mnou a jde stále. Pak si budu moci říci: no, jsem sice dost, vlastně úplně chybující člověk, ale někdo mě má rád, je tu stále se mnou a jsem rád, že jsem s ním až doposavad šel. A mohu jít i dál. Žiji tím vztahem, čerpám z něj radost, nadhled i pokoj do různých zamotaných událostí, které přichází.

Pokud tomu tak není, vidím, že můj život přetéká vším možným jiným, mám naději, že s tím lze ještě něco udělat. Nemusím propadat beznaději a pronásledovat své sny jak smrtelně raněný buvol, mohu směle skočit do osobního živého vztahu s Kristem. Možná ztratit spoustu snů, dál stárnout a umírat, ale s radostí a nadějí, že ani smrt či jiná životní obtíž tento vztah nezastaví.

Přetékat Kristem znamená přetékat radostí, a my můžeme. Kristus řekl, že náš nebeský Otec je dobrý a rozhodně dá svého Ducha tomu, kdo o něj prosí. Jinak řečeno: rozhodně vstoupí to vztahu s tím, kdo o něj stojí.