sobota 25. prosince 2010

4. adventní; Filipským 4:4-7

Radujte se, znovu říkám radujte se. Velmi vhodný slogan, obzvlášť pro vánoce. A my křesťané k tomu můžeme přidat „s Pánem“, „v Pánu“ či „amen“. Tento čas, navzdory intelektuální potřebě vyjádřit, že tomu tak není, s oblibou nazýváme svátky klidu a míru, svátky radosti, štěstí a kdes čeho jiného. Sladké úsměvy na nás zírají z výloh, televizních obrazovek již od září, neustále se objímající lidé nám připomínají, že bychom měli svým blízkým udělat radost. Neopomenou však zmínit i jak nebo čím. Nakonec jde jen o to, co nám s úsměvem nabízí obličej z letáku.

Pak je přirozené, že nám i apoštolovo povolávání k radosti, v tento předvánoční čas připadne prázdné, falešné, skutečnému všednímu životu na hony vzdálené. Stejně jako většina nabídek číhajících v naší schránce, ať elektronické či té bytelné. Vtip je v tom, že stejně jako usmívajícímu obličeji z televizní obrazovky jde o něco jiného než o úsměv, i apoštol, byť užívá běžný pozdrav, chce předat něco víc. Avšak nás nežádá s úsměvem o naše peníze, náš čas či cokoli, díky čemu by mohl vykázat zisk, zvednout kredit své společnosti. Naproti tomu říká: tohle klišé úsměvu, ta falešnost jiskřících očí, zájmu a přání dobra, může být hlubokou skutečností bez povrchnosti a přetvářky ve vašem životě.

Stojíme tedy před otázkou: jak je možné odpovědně tvrdit, že člověk může prožívat trvalé štěstí, pokoj, radost či jak to nazveme ve světě, ve kterém žije? Vždyť to je svět plný bolesti, zklamání, nemocí a mnohých jiných smutných okolností. Jak to je možné?

Apoštol Pavel nám předkládá svoji osobní zkušenost. „Šalom“, tj. pokoj, má vždy svůj pramen, zdroj, odkud vychází. Záleží tedy, na jaký zdroj, řekněme vody pokoje, radosti, jsem napojen. Pokud chci znát odpověď na otázku, jak je možné, že někdo zažívá pokoj, Boží nadhled a já ne, potřebuji si předně odpovědět na to, kde je můj zdroj. Je ve mně? Nebo je mimo mě? Je v tomto světě, v okolnostech a událostech? Nebo je mimo ně? Odkud čerpám a také, co čerpám?

Jako křesťan snadno vyslovím, že mým zdrojem je Bůh. To je jistě chvályhodné, ale co od něj přichází do mého života? Co je skutečně z tohoto zdroje, obrazně řečeno, financováno?

Lidská zkušenost je ta, že je třeba mít více zdrojů, kdyby jeden či více selhalo. Zdrojů je třeba mít několik, aby když jeden či dva vypadnou, byl zachován alespoň minimální tok. Prakticky to znamená, že člověk přirozeně předpokládá, že i nejdůvěryhodnější zdroj může selhat. Proto je třeba mu nedůvěřovat stoprocentně. V životě křesťana může tedy dojít k situaci, kdy, byť hlavním zdrojem bude Bůh, bude mít i jeden či několik vedlejších zdrojů. Pak je jasné, že když jeden či více vedlejších zdrojů z jakéhokoli důvodu vypadne, průtok klesne.

Ne že by Bůh nemohl doplnit chybějící, ale člověk s ním měl nasmlouvaný pouze určitý objem. Ne, že by Bůh nemohl dodat více, ale respektuje, byť nevyslovenou dohodu. Člověk si musí říci. A tak záleží, i v životě křesťana, odkud, ale i co, čerpám.

Radujte se v Pánu! Obyčejná předložka „v“, ale klíčová. Jak již bylo naznačeno, jedná se o obvyklý pozdrav, který se používal v závěru dopisu, rozhovoru apod. Jakási obdoba českého „měj se“ , „měj se pěkně“ nebo „pěkný den“ aj. To, co jej činí jiným, neobvyklým, je výzva jak či přesněji: kde. To obyčejné „v“ totiž značí statické umístění v prostoru či času. Nejde o jakýsi neurčitý prostor s pohyblivými hranicemi, dokonce bychom mohli říci, že nejde vůbec o prostor, ale o pouhý bod. Jasné souřadnice GPS. Není to někde tam, je to tam.

To je úplně prapůvodní a nejzákladnější význam tohoto slůvka. Dobré je se ho podržet, neboť představa bytí kdesi v Kristu je naprosto jiná, než výzva být v Kristu. Být kdesi nás totiž opravňuje k bytí poblíž, nedaleko apod. Stačí se tedy jen přiblížit, být v určité vzdálenosti. Je zřejmé, že okamžitě začneme řešit, jaká že vlastně ta vzdálenost je. Kam až mohu a kam už ne. Toto však odpadá při opuštění prostoru a přejití k bodu. Buď jsem v něm, nebo ne. A případná moje vzdálenost od Krista je v tento moment vedlejší. Byť je samozřejmě lepší být blíže než dál, neboť ovce ve vedlejším údolí sotva zaslechne hlas svého pastýře než ta, která je jen kdesi na okraji.

Problém toho celého je, že snadno odkývneme potřebu, nutnost bytí v Kristu. Zůstává však otázkou, co to je být v Kristu. Co to prakticky znamená, jak se takový stav projevuje? Jde o nějaké moje projevy, které mohu začít dělat? Nebo jde o nějaké Boží, na které musím trpělivě čekat? Co vlastně pro to mohu udělat?

Snad apoštol sám cítil bezradnost toho, co napsal, neboť dále nám otvírá svůj pohled na daný problém. Možná chtěl, aby se čtenáři jeho dopisu nejdříve pozastavili, podivili a následně propadli lehké bezradnosti, nejistoty nad tím, zda se mají začít nesmyslně smát či čekat na to, až takový stav přijde sám. Proto předkládá následující, řekněme projevy bytí v Krisu, aby se po té vrátil k vlastní otázce: o co jde, když je člověk v Kristu?

Zdůrazňujeme sobě i druhým bratřím a sestrám, že nejde tolik o to, co si druzí myslí o nás, ale jak nás vnímá Bůh. Jak se chováme k němu, zda jej respektujeme, když se rozhodujeme apod. Na druhou stranu, starou známou pravdou je, že náš vztah s Bohem se věrně odráží v našich mezilidských vztazích. Říká-li Pavel, aby naše mírnost byla známa, znamená to předně, co si předně ostatně lidé vybaví při vyslovení našeho jména. S čím nás mají spojeni. Tady jsme vyzváni k tomu, abychom udělali vše proto, aby tím byla mimo jiné mírnost.

Být mírný; jedna z prvních asociací je „mírný protivítr“. Neznamená to být poplatní, jít směrem, kterým nechceme. Být cítit, být vnímán, ale jako ten mírný. Ostatně ono vlastní slovíčko mírnost, tak jak jej máme zde, nabízí několik možných překladových důrazů, které nám mohou pomoci porozumět. Jde o ohleduplnost, vlídnost, tichost, krotkost, svým způsobem i lítostivost, tj. slitování, a nebo jemnost, milost, příjemnost.

Nejedná se tedy o slabošské zastávání názoru, ale takové, že oponent, byť je zklamán, že věc vidíme jinak, je rád, že o tom mluvil zrovna s námi. S trochou nadsázky, propuštěného pracovníka mrzí výpověď, ale má radost z osobního setkání. Ano, je to postavené na hlavu, ale je to tak.

Nemá jít však o falešný úsměv, falešné pochopení, ale skutečný zájem, vztah k tomu druhému. Tento úhel pohledu může přivést k zamyšlení i křesťana, neboť někdy se stane, že platíme daleko více za zásadové, názorově pevné, důvěryhodné, ale ta mírnost, vlídnost jaksi zůstává pozapomenuta.

Druhým rozměrem, který apoštol Pavel připomene, je otázka starostí. Nepochybuje o tom, že se křesťané ve Filipech modlí, že prosí i děkují ve svých modlitbách. Předpokládá to, je si tím jist. Na druhou stranu však připomíná, jako kdyby to nebylo samozřejmé, aby každou žádost, potřebu či poptávku, předkládali Bohu.

Je tak trochu paradox modlit se, prosit Boha a děkovat mu, ale přesto si některé žádosti, prosby nechávat pro jiného. Člověk to dělal, dělá a dělat bude, pokud se sám nerozhodne změnit. Narážíme skutečnost několika zdrojů v lidském životě. Ba konkrétně v životě křesťanů. Pavel jim píše, aby do svých výběrových řízení, když už je dělají, zahrnuli Boha a dali mu šanci promluvit jim do života.

Dnes se hodně mluví o korupci a neprůhledných výběrových řízeních, která jsou dělána určitým firmám přímo na míru, tudíž nemůže jiná zvítězit. Žel něco obdobného páchá i člověk křesťan ve svém soukromém životě. Některé žádosti, prosby postaví tak, že nemá cenu s nimi chodit za Otcem, jelikož už předem ví, že ten je nesplní. V nich už nejde o žádnou diskuzi, mají-li smysl či nikoli, ale o pouhé jejich naplnění. A apoštol ani nechce, abychom Bohu předkládali naše podivné, snad až nesmyslné prosby, vybízí však, abychom své žádosti, touhy, ty zárodky všeho, předkládali Bohu.

Předložit žádost znamená předložit problém, potřebu, nejde však o zadání objednávky, kterou by měla druhá strana zajistit. Ten, komu předložím svůj problém, svou žádost, tajný, byť tupý, sen, my může nabídnout řešení. To se mi ale líbit nemusí. Přesto to je řešení. O tom ale jindy, je to však třeba zmínit, neboť tady někde vzniká důvod, na základě kterého si člověk vytváří různé zdroje.

Apoštolova výzva je: seznamujte Boha se všemi svými žádostmi.

Než si to všechno shrneme, podívejme se na dosti nedokonalý příklad vodojemu, pořádné vodárny a malého rodinného domku. V Kolíně jsem ji, tj. vodárnu, vždycky obdivoval. Když člověk přijíždí od Prahy, vždycky ji vidí. Brával mne tam děda, když jsem byl malý. A taková vodárna prý má obrovská čerpadla, která vodu vyženou nahoru, do obrovské nádrže, a ta pak samospádem padá dolů a stříká z kohoutků všech rodinných domků, bytů v činžákách apod.

Na druhou stranu rodiče měli na dvoře studnu a ve sklepě čerpadlo vtipně pojmenované „Darling“. Vskutku miláček, obzvlášť když se rozeřval během napouštění vany, praní pračky apod. Takovou láskyplnou železnou stvůru babička s dědou v Kolíně neměli.

A teď si zkusme představit, že bych chtěl ze svého rodinného domku a své soukromé studny se svým „drahouškem“ napustit vodárnu. Nejenom že jde o dost hloupý nápad, ale i čerpadýlko rodinného domku by se nejspíše zadřelo daleko dříve, než by vůbec vodojem byl plný. Zatímco opačně to je naprosto rozumné a pro vodárnu nejde o žádný problém, ona je stavěná na to, aby byla zdrojem.

Lehce podobně to je ve vztahu s Pánem Bohem. Když čerpám od něj, čerpám do života s druhými, čerpám-li od sebe, pak čerpám do života s Bohem.

Tady dostáváme odpověď na otázku, co to je, být v Pánu, radovat se v Pánu. Znamená to, čerpat ze vztahu s ním do všedních dnů. Teprve osobní vztah s Bohem mne vede k mírnosti, jemnosti a vlídnosti, neboť ji mohu zažívat od něj navzdory tomu, že si ji nezasloužím. Není to v tom, že by každé mé přání bylo splněno, ale v tom, že mne nevyrazí ani se sebehloupější a hříšnější žádostí. Problémy, životní protivenství zůstanou. Ale je tu jeden rozdíl, mohu mít zdroj, který na nich není závislý, který se nehroutí, když já či okolí padáme k zemi.

Radost, pokoj z osobního setkání a setkávání s Bohem, tedy života s ním mohu prýštit do všedních dnů bez ohledu na to, jaké ty dny budou. Díky tomu mohu působit na druhé mírností, vlídností, byť si ji vůbec nezaslouží a já na ni nemám náladu.

Slova o tom, že nakonec ta radost, ten Boží pokoj nás bude střežit, připomínají jednu výsadu těch, kteří se spolehnou na Boha jako na jediný zdroj svého života. Tou je, že Kristus nám je ochráncem. Společenství, osobní vztah s Bohem je víc než všechno. Jsme-li v něm, jsme-li s ním, On nás chrání, naši mysl, naše city. Neznamená to, že nás nikdy nic nezraní a budeme neprůstřelní apod., spíše můžeme říci, že On je s námi jako osobní ochránce, který je vždy připraven skočit střele do rány. To ale neznamená, že žádná střela nikdy nepráskne a my nebudeme mít strach, zmatek v životě, ani žádné zranění.

Na druhou stranu tou obvyklejší zkušeností je zažívání čehokoli jiného, než to, o čem píše apoštol Pavel. Může to být právě dáno tím, odkud čerpám, kdo či co je mým zdrojem. Je to směšné i smutné zároveň, pokud čerpám do života s Bohem ze svých všedních pocitů, prožitků. Snažím se totiž napustit velkou vodárnu, vodojem a dřív, než se mi to povede, voda v něm bude už dávno zkažená, čerpadýlko zadřené a já hluboce zklamaný, nenaplněný, s pocitem povedenosti, snad i nenávisti, naštvanosti vůči Bohu. Jak mi to mohl udělat?

On vlastně nemohl vůbec nic udělat, protože jsem mu nic nedovolil.

Je to laciný závěr, svést vinu na člověku. Ale kam jinam, když jsem to já, kdo je odpovědný. Na druhou stranu, Kristus přišel, aby hledal všechny, kteří zahynuli, všechny, kteří už dávno zadřeli svá čerpadla. Ježíš chce mít s námi osobní vztah, ve kterém můžeme říci cokoli a svěřit se s čímkoli. Ježíš nás přijímá a nabízí, že bude tím naším zdrojem, že už nemusíme namáhavě čerpat a poslouchat řvaní našeho soukromého čerpadla. Nabízí svého Ducha, který, obrazně řečeno, na nás a do nás může padat samospádem. Záleží na nás, jestli tuhle nabídku využijeme. Protože pokud ano, pak nejenom vánoce budou časem radosti, časem pokoje, ale celý život navzdory tomu, že se v něm bude někdy střílet a nepěkně se všechno semele. My budeme moci dál čerpat ze zdroje, který nevysychá, budeme moci stále vidět dál, než jen ke své studni na dvorku. Protože Ježíš bude s námi.

Žádné komentáře: