3. adventní; 1.Korintským 4:1-5

Korint v novozákonní době je jedním z rušných míst Římské říše. Jedná se o velké přístavní město, ve kterém se střetávají různé kultury, metafyzické představy i praktická zbožnost. Můžeme zde potkat celou řádku zajímavých lidí, od úspěšných obchodníků v luxusních oděvech, přes římskou prokuraturu se všemi jejími úředníky, vojáky a kdes číms, až po obyčejné přístavní dělníky, kteří jsou rádi, když za denní mzdu nasytí rodinu. Snad můžeme říci, že starověký Korint je takový babylon národů své doby. Jistě, byla další města, ale pouze několik jich patřilo k významným. A Korint jím byl.

Žít v takovém městě už samo o sobě byla prestiž. I ten nejposlednější Korinťan si připadal vyšším člověkem než všichni ostatní z okolí. Ti, tam venku, za hranicemi města, byli vidláci. On, člověk z Korintu, věděl o čem je život.

V prostředí sebejistých vzniká i sebejisté společenství. Sem tam se dnes pozastavujeme nad tím, jak jen bylo možné, že se v Korintském sboru děli takové šílené věci. Opíjení a přežírání během slavení památky Páně. Dávání se k soudu. Takové nemorálnosti, že se nad nimi pozastavovali i nekřesťané. Obdivování se moudrosti a vytěsňování Krista. A spousta dalších klopýtnutí. Snad to byl právě důsledek sebejistoty, sebedůvěry v poznání. Domnívali se, že když je svědomí nedrásá, když si přesvědčivě biblicky vyargumentují svůj postoj, nemůže být žádný problém.

Slova, která jsme četli, zaznívají do společenství jistých. Bez ohledu na to, zda svou jistotu přiznávají, či ji skrývají před druhými, ba dokonce sami před sebou. Svým způsobem i my jsme tací, byť to přímo nevyjádříme. Se všemi pochybnosti, nejistotami a nedůvěrou nakonec nejvíce spoléháme na svůj úsudek, svou zkušenost, své poznání.

K tomuto typickému lidskému postoji přidejme ještě koření arogance, pocitu, že jsem něco víc, a máme typického Korintského človíčka. Nejenom Korintského. Lidé z velkoměst se domnívají, že jsou něco víc, než ti z maloměst a vesnic. Na druhou stranu ti z vesnic a maloměst se domnívají, že jsou něco víc, než ti z velkoměst.

K těmto sebejistým zní slova o služebnících, o správcích. K těm, kteří se cítí na špici pyramidy společnosti, zní slova o komsi podřízeném. O komsi, jehož názor není nevýznamný, ale rozhodně není určující. Slova o tom, že křesťan není v pozici Pána a Vlastníka, není tím, kdo určuje směr, kdo rozhoduje o správném a špatném konání. Křesťan, bez ohledu, zda cítí sebejistotu více či méně, je vždy a jen služebník. A jako služebník je podřízený a odpovědný svému Pánu.

Sluha, služebník není otrok. U otroka je křišťálově jasné, že jeho vůle, pocity, touhy nerozhodují o tom, co má či nemá dělat. Otrok je, svým způsobem, jako vypínač. Může se cítit jakkoli, ale když Pán chce rozsvítit, tak rozsvítí. I kdyby ho to mělo stát život. Se služebníkem tomu je ale jinak. Od služebníka se neočekává strojová poslušnost, ale loajalita. Být loajální znamená být věrný, i když v podstatě nemusím. Je to ochota dodržovat závazky vůči komusi či čemusi nadřízeného. Služebník, který takový není, je, prostě česky řečeno, nespolehlivý. Tedy k ničemu.

Služebník může mít hromadu pocitů, mouder, křičící či mlčící svědomí a kdo ví co ještě. O tom, že je služebníkem, však rozhoduje jeho chování. Pokud nedělá, co po něm jeho pán, zaměstnavatel žádá, je snad už jen v póze služebníka, rozhodně však není sloužícím. A služba dělá člověka, kohokoli, služebníkem.

Říká-li Pavel o křesťanech, jste služebníci, tvrdí tím, že živá víra se vykazuje, projevuje službou. Nikoli dle vlastního uvážení, ale podle pokynů Pána. Tedy Ježíše Krista.

Nemáme zde však řeč pouze o služebních, ale i o správcích. To je trochu jiná úloha, než být jen neurčitým služebníkem. I správce jím je, ale už je zřejmé, co je jeho úkolem. Cosi, za co nese odpovědnost, spravovat. Snad dokonce i dle vlastního uvážení. Nakládat s něčím, jako kdyby to bylo jeho. Možná i zjevně se tak chovat. Přesto stále být komusi odpovědný, ke komusi loajální. Být věrný.

I když takový jsem, ještě to neznamená, že jsem i dobrý služebník, správce. Že se má služba, má péče líbí tomu, komu jsem odpovědný, komu se vykazuji. Aby to tak bylo, potřebuji vědět, co mám dělat, kde mám dělat či jak. Pracovník potřebuje vědět, zda jeho zaměstnavatel, nadřízený, má pro něj takový či jiný úkol. Pokud nebude nějak komunikovat, může velice věrně sloužit, pracovat, ale ve výsledku to bude jeden velký omyl. Stejně tak správce, pokud neví, jak si, dejme tomu o budovu, představuje péči majitel, může se snažit sebevíc a mít, ze svého pohledu, úžasné výsledky. Pokud to však nebude tak, jak to vidí majitel, může velice snadno dojít k zásadnímu nedorozumění. Propuštění správce, propuštění pracovníka – služebníka. Ne proto, že by nepracovali, nespravovali, ale protože nekomunikovali.

Rozhovor, vyslechnutí, porada činí rozdíl mezi správcem, služebníkem a majitelem, pánem. Pokud pracovník nehovoří se svým nadřízeným, chová se tak, jako by nadřízeného nebylo a byť bude usilovat o diplom nejlepšího zaměstnance, jedná jako zaměstnavatel. Určuje sám sobě, co má dělat a to podle toho, jak to cítí, jak si sám myslí. Naprosto stejně správce. Pokud nemluví, nenaslouchá a nenechá se vést majitelem, chová se jako majitel. Činí pouze to, co sám uzná za vhodné způsobem, jako by byl odpovědný pouze sám sobě.

Pavel když píše do sboru sebejistých, těch, kteří vědí, jak co má být a dovedou si biblicky či filozoficky nebo selsky obhájit svůj postoj, říká jim: jste služebníci, správci, nikoli zaměstnavatelé, páni či majitelé. Uvědomte si, kdo je Pán, kdo je Vlastník, komu se zodpovídáte a tak se i chovejte. Podle toho jednejte. Pokud s ním nehovoříte, pokud s ním nemáte vztah, pokud mu nenasloucháte a nenecháte se jím vést, chováte se jako páni a majitelé. Byť vůbec nic nemáte.

Abych mohl být křesťanem, nepotřebuji znát bezchybně bibli a argumentovat lépe než Kant. Potřebuji osobní setkávání s Bohem, s Ježíšem. On je ten, komu jsem odpovědný, on je ten, kdo určuje, co je dobře a co špatně. Nejsou to druzí, není to církev, nejsem to ani já sám, ani mé svědomí. Je to pouze a jen On sám.

Být věrným služebníkem, správcem, není pozvání k výkonu, k práci či otročině, sebejistým a uvědomělým postojům, je to pozvání do vztahu, k rozhovoru s Ježíšem. Abych mohl být tím věrným služebníkem, správcem, potřebuji dobře znát svého Pána, dobře znát majitele majetku, který spravuji. Potřebuji znát jeho záměry, potřebuji znát jeho vztah k tomu, za co nesu odpovědnost. Pak teprve mohu být, s Boží pomocí, nejenom věrným, ale i dobrým služebníkem, správcem, kterého mít ve svých službách je radost. Protože není jen tupým zaměstnancem, ale má osobní, vřelý vztah ke svému Pánu. A ten vztah nám nikdo a nic nenahradí, neměňme ho.