2. neděle adventní; Jakub 5:7-8

Trpělivost, jedna z ctností, kterých si lidé cenili již od pradávna. Trpělivost dělala vojevůdce dobrým vojevůdcem, krále úspěšným králem, lovce vůbec lovcem. Trpělivost jako opak nervozity, unáhlenosti rozhoduje dnes o úspěšných a neúspěšných investorech, sportovních trenérech, manažerech. Trpělivost hraje důležitou roli v mezilidských vztazích, díky uspěchanosti, vytváření tlaku, který ten druhý není schopen ustát, dochází k nepochopení, pocitům křivdy, uraženosti či naštvanosti.

Sportovec, hudebník, kdokoli s menším nadáním ale velkou trpělivostí, může všechno dotáhnout dál než velký přirozený talent bez trpělivosti, vytrvalosti. Nadání, nadšení je vhodné a dobré pro počátek, ale trpělivost je životně nutná pro čas strávený mezi začátkem a koncem cesty. A od volantu víme, že jde o čas v rozmezí minut až desítek hodin. Jen ten, kdo je trpělivý, není zbrklý, nervózní, může bezpečně dorazit do cíle.

Opakem trpělivosti snad je zmiňovaná nervozita, unáhlenost, uspěchanost, těkání, ba i rezignace. Podívejme se na trpělivost jako na symbol všeho, díky čemu můžeme uskutečnit úspěšně misi. Pokud je úkol časově nenáročný, trpělivost sotva přijde ke slovu. Ve chvíli, kdy je vyžadován neurčitý časový vklad, kdy si nejsem jist, kolik minut, hodin, dní, týdnů, měsíců a let budu očekávat, usilovat o kýžený výsledek, přichází ke slovu trpělivost. Jde o množinu činností, kterou se trpělivý postoj projevuje. Zároveň je pytel jevů, kterými svědčí o nemožnosti zastávat tento postoj. A ty byly již jmenovány: unáhlenost, uspěchanost, rezignace aj.

Tyto projevy zapříčiní, že ač jsem původně chtěl k něčemu dojít, něco získat, někým se stát, nedojde k tomu. S největší pravděpodobností netrpělivý řidič nepřizpůsobí rychlost namrzlé a zasněžené vozovce. Netrpělivý lovec odejde z posedu dříve, než se vůbec nějaké kýžená trofej vynoří z houští, případně vystřelí dříve, než má nejlepší pozici. Dokonce i znuděnost, unavenost učiní z nejtrpělivější netrpělivého, jelikož z rozměru trpělivého čekání se vytratí pozornost, pak velmi snadno dojde k minutí se s cílem. Propásnutí toho, na koho čekám.

Ze všech rozměrů trpělivosti chci zdůraznit vědomí jistoty dočkání se. Trpělivě čekám, neboť vím, jsem si jist, že ten, na koho čekám, tímto místem musí projít. Věřím, že právě zde se ho nejlépe dočkám. Trpělivý lovec nevystřelí dříve, než si je jist, že lovené zvíře je v nejlepší pozici, jaké může být. Na tuto pozici čeká, neboť je přesvědčen, věří, je si jist, že ono se do ní dostane. Kdyby tomu tak nebylo, bude střílet dávno před tím. Fotbalový útočník trpělivě čeká na zaváhání brankáře, na nejvhodnější pozici pro vstřelení gólu. Věří, že se taková pozice naskytne a tak nestřílí hned, jak získá míč. Přihrává a snaží se dostat do vhodné střelecké pozice.

U všech však hrozí to, o čem se v kolektivních sportech mluví jako o překombinovanosti. Je to rozměr, kdy se ztratil cíl a začalo jít pouze o trpělivost. Tolik se soustředím na trpělivost, získat vhodnou pozici, být na správném místě, až zapomenu, podvědomě, na to, proč tam jsem. Minu cíl, selžu, nesetkám se, neboť prostředek se stal, byť nechtěně, cílem.

Víra v Ježíše, jako mého osobního spasitele a Pána, je mimo jiné, o čekání. Hledám, čekám, předpokládám, že k něčemu dojde, jsem si tím jist, počítám s tím. Adventní čas je o zvěsti příchodu, o tom, že Ježíš přišel, ale i o tom, že Ježíš přijde. My však víme, že očekávání víry je, či by mělo být mnohem širší. Nejenom připomínka Kristova příchodu na zem kdysi před dvěma tisíci lety, nejenom připomínání si, že jednou též přijde. Ale i o tom, že k nám přichází a my máme možnost se s ním potkávat dnes a denně. Pokud s tím ale nepočítám, trpělivě nevyhlížím nejvhodnější příležitost k setkání, naprosto přirozeně prožívám prázdno. Upracovaná, uspěchaná setkání s biblí okořeněná modlitbou zejí prázdnotou. Sem tam, díky Boží milosti, skrze ně cosi prožiji, možná. A možná ne. Snad to je právě proto, co od takových setkání očekávám, co vyhlížím.

Čekám odpověď na své současné životní otázky? Ptám se po nich? Nebo čekám cokoli, jen ať Bůh ke mně mluví, i kdyby to nebylo zrovna to nejpříjemnější? Ptám se po konkrétních odpovědích nebo po Bohu? Ptám se vůbec po něčem? A nebo už jen tak kombinuji, a byť vím, že cílem je setkání s Bohem, kombinuji, až překombinuji, k žádnému setkání s Bohem, vstřelení gólu, nedojde. Smyslem, podprahovým cílem, se stala kombinace sama.

Naším cílem, smyslem modliteb, čtení bible, zpěvu písní by nemělo být to, abychom se cítili lépe, abychom objevili řešení zapeklitých životních otázek či jen těch investičních, obchodních. Cílem není pěkně si zazpívat, prožít záchvěv citů a rozplynout se v blaženosti. Smyslem a jediným cílem je osobní setkání s Ježíšem. Bez něj to všechno je možná i krásné, příjemné a kdo ví jaké, nemá to však význam. Pak to je pouze jedním z mnoha produktů na trhu, místo u kartářky hledám odpověď v bibli, místo návštěvy živé hudby v hospodě navštěvuji živou hudbu v kostele. Bez osobního setkání s Ježíšem je křesťanský život jen jednou z mnoha možných alternativ. S osobním setkáním je jedinečný, jiného druhu. Není jedním z mnoha, je jedním.

Abych se dočkal živých Božích doteků, musím být trpělivý. Základem je jistota, že se mohu dočkat osobního setkání. Nevěřím-li tomu, nemám-li jistotu, že to je možné, nebudu čekat. Nemůžu čekat na něco, o čem jsem přesvědčen, že se toho nedočkám. Tudíž první otázkou je: věřím, že Ježíš, Bůh přichází ke mně osobně? Že se chce se mnou setkávat? On totiž chce, ale jako na rande jsou potřeba dva, tak na každé jiné setkání. Pokud vyrazí na setkání se mnou Bůh, ale ne já, tak se nejspíš nepotkáme.

Když vím, že Bůh se chce setkávat se mnou, pak mu mohu vyrazit naproti či na něj někde počkat. Ač Bůh je všude, jsou místa, kde se s ním spíše potkáme a místa, kde k tomu dochází snad jen při průletu Halleyovy komety. Chci-li se setkat s Bohem a přitom naklopím do sebe pět kousků, zdlábnu pečené koleno, s největší pravděpodobností k tomu nedojde. A nezáleží na tom, jestli to páchám v hospůdce, na své zahradě či někde jinde dokonce se svými křesťanskými sourozenci. Jistě, Bůh i tam ke mně může promluvit, ale rozhodně to není místo, kde k člověku mluví nejvíce.

Chci-li zaslechnout Boží hlas, potřebuji naslouchat tam, kde hovoří. Kde řekl, že bude hovořit. Koukat na hvězdy, zírat do nekonečna vesmíru, na majestátní hory, lesy či nekonečný oceán je úžasné. Mohu prožívat Boží blízkost, ale ani o tom Bůh neřekl, že skrze to bude mluvit. Toto víme pouze o bibli. Dokonce to je prověřené staletími lidské zkušenosti. Ano, skrze ni Bůh k člověku nejvíce mluví. Ona je tím nejjistějším místem, kde mohu zaslechnout jeho hlas. Mohu ho zaslechnout i jinde, ale skrze ni mám největší šanci.

Bible je pro věřícího člověka tím, co pro lovce ideální pozice. I z jiných lze trefit, ale pouze z jedné to je na jistotu. Fotbalista může minout bránu, kdykoli, ale pokud stojí sám před prázdnou a brankář se válí kdesi jinde na zemi, je v té nejlepší, jaké může být. V tu chvíli přihrát je hloupost nejhrubšího zrna.

Avšak čtení a hledání Božího hlasu chce trpělivost. Je jasné, že stejně jako první setkání s míčem na hřišti pro fotbalistu v naprosté většině není gólové, tak i mé první setkání s Božím slovem nemusí být setkání s Bohem. V tu chvíli se však rozhodne, jestli mi stačí setkání se slovem, ze kterého si cosi vytěžím, nebo chci, toužím po setkání s Bohem a počkám na něj, budu ho vyhlížet, trpělivě volat.

Závěrem: snad snadno se stane, že se křesťanský život promění na jakousi údržbu, nikoli živý vztah. Udržuji svou svatost, zbožnost v kondici pravidelným cvičením. Vím, že Bůh může promluvit do mého života, ale možná s tím už ani nepočítám. Žiji si svou náboženskou rutinu, údržbu. Modlitby možná jsou již více podobné pravidelnému čištění zubů, než rozhovoru dvou přátel, Otce a jeho dítěte. A všechno ostatní jakbysmet.

Mám však příležitost žít život v osobním vztahu s Ježíšem. Žijme, čekejme na něj, buďme trpěliví, protože osobní setkání s ním je víc, než všechny výkony, které jsme schopni podat.