1. adventní; Řím. 13:8-12

Dnes máme první neděli adventní a již brzy si budeme připomínat narození Ježíše. Zároveň však blízkost jeho druhého příchodu. Blízkost dne, kdy opět přijde. Advent je čekání. Možná jsme na to už za těch pár let pozapomněli, ale to čekání není jen jeden měsíc v roce, jde o celoživotní. A stejně, jako si každý týden v neděli připomínám, že žiji před Boží tváří a náležím mu, připomínám si to proto, že v průběhu týdne na to snadno zapomenu, ale to neznamená, že by ten den Bohu nepatřil, stejně tak i předvánoční advent zdůrazňující očekávání nic nemění, ba spíše podtrhává, skutečné čekání v průběhu celého roku.

Bez celoročního čekání na Boha mne jeden měsíc nezachrání, na vlas stejně, jako jeden zbožný den v týdnu nezachrání těch zbývajících šest svévolných. Jako se varujeme, abychom nežili sváteční – nedělní křesťanství, varujme se i adventního. Tento čas nám má pomoci povzbudit život víry, povzbudit v hledání Božích cest, Jeho vůle. Nemá zachránit uplynulý rok. Ba právě naopak říká: rok už je pryč, čekal si v něm na Boha, na Ježíše? Hledal jsi cestu, kterou pro tebe připravil? Počítal jsi, že tě může povolat do nějaké služby? Počítal jsi s ním?

Pokud ne, rok jsme prohospodařili. Je pryč, nyní mám však naději, že se mohu začít soustředit na ten nový. Vzít povzbuzení z adventních svíček a nehořet jako ony pouze měsíc pro Krista, ale po celý rok.

Když pracovník dostane termín, do kdy má být odevzdaná práce, splněný úkol, záleží na něm, jak si práci rozdělí. Někdo si ji pěkně systematicky rozvrství, jiný si dá volno a o to více přesčasů před odevzdáním má. Splnit úkol, pokud zbývá čas, může být neřešitelný problém, ale dokud stále zbývá čas, je naděje. Ze školy, práce víme, že někdy se zadaří, jindy ne. Poučeni neházíme hned flintu do žita.

Uvědomím-li si, že mám i jako věřící nějaký ten termín, „deathline“ před sebou, pravděpodobně, možná typicky mužsky či všeobecně lidsky, zahájím práce na splnění, naplnění úkolu Kristova učedníka. To ale nutně neznamená, že se vrhnu do nějaké horlivé práce, jde o to, že si buď vytvořím jakési systematické rozvrstvení „svatého“ života, nebo si dám ještě „volno“, abych o to více, za pár let, se zapojil. Nemusím si dokonce vůbec vědomě vytvořit takový plán. Stačí, když jej začnu žít, aniž bych si přiznal, že tomu tak je. O to sladší pak je iluze čistého života víry.

Však známe nutkání cokoli odložit, včetně Pána Boha. Domněnka, že se připravím o dosti důležitý prožitek či prožitky, vede k odkládání manželství, dětí i Pána Boha. Ale i spoustu jiných věcí. Ve vztazích to však je nejvíc vidět.

Nejde o soud, ale o konstatování faktu. Pokud zplodím potomka v šedesáti, dá se předpokládat, že se nedožiji konce jeho puberty. Pokud se ožením v padesáti, dá se předpokládat, třicetiletého výročí se nedožiji, případně rozhodně ne ve stavu, ve kterém bych chtěl. Pokud odložím čekání, hledání Boha, Ježíše, nebudu s ním moci prožít tolik, kolik bych mohl, kolik bych nakonec chtěl, možná díky odkládání neprožiji nic.

Stejně jako zdravý vztah mezi mužem a ženou, rodičem a dítětem, potřebuje fungovat celý týden, celý rok, tak i vztah víry, která očekává spasení, Boží dotek. Ačkoli si mohu myslet, že všechno zahráním jedním dnem, jednou hodinkou, je to nesmysl. Když si někoho celý týden nevšímáme, tak za hodinku ani dvě, nemůžeme dojít do úrovně vztahu, na které bychom byli všedním rozvíjením. Obzvlášť zjevné to bude v případě celého roku. Asi bychom hnali kohokoli, kdo by chtěl s námi strávit měsíc v živém družení, ale zbylých jedenáct by se o nás nestaral. Možná by se i sem tam zeptal, zavolal, pozdravil. Ale víc nic. Jako kamarád, možná přítel, dobrý. Jako partner? Životní omyl.

Vztah nelze vzít jako úkol, který si rozvrstvím do času nebo nakumuluji a prostě ho jen splním. Vztah je živý, žije svým vlastním životem a já ho mohu buď pohřbít, nebo o něj pečovat. Láska není úkol, láska je život. Pokud láskou nežiji, tak prostě není, i kdybych v tabulce výkazů vykazoval ročně 700 polibků, 100 dárků a 52 společných větších jídel. To lze totiž stihnout lehce za měsíc – dvacet osm dní. Pak totiž vychází 25 polibků denně, 3,5 dárku a 1,9 večeře či oběda. Láska, mít rád, není můj tzv. modrý život, ale můj život pro druhé, s druhými.

V prvém případě jsou druzí jen položkou, buď splněnou, nebo ještě nesplněnou. Ve druhém jsou objekty, které mají v mém životě hluboký význam. Velmi suše řečeno.

Apoštol Pavel, když píše římským křesťanům o všedním životě víry, zabrousí i do vztahu ke státu, nadřízeným. Zdá se to jako výčet toho, co křesťan má dělat. Jak by se měl projevovat. Platit daně, mít úctu k druhým, ale nepřetvařovat se. Kdybychom uchopili, jako že lidem takové myšlenky nejsou vůbec vzdálené, pouze tato doporučení a rozhodli se je naplnit, staneme se záhy křesťanskými zákoníky. Možná si to všechno rozložíme do průběhu celého roku, nebo snad nahromadíme do nějaké jeho části, abychom si nějak odžili ten Boží plán.

Výsledkem pak, zdá se, jsou lidé, kteří žijí krásným příkladným životem víry, ale je to jaksi suché, bez šťávy, knedlíky bez svíčkové. Sice dobré, ale kdo by to jedl. Nebo jinak, ti, kteří si vše nahromadí do intenzivního „kurzu“ křesťanské víry, prožívají úžasné věci na konferencích, doma či jakkoli jinak, ale pouze v určitém vymezeném čase, žel to však jsou spíše duchovní epileptické záchvaty, které všem ostatním nejsou zdaleka příjemné. Žít víru jako úkol, projekt, misi v části života, ji pasuje nakonec do role přítěže, berličky, nesmyslu či filozofie. Ale rozhodně to není život. A můžeme též říci, že pak není ani k životu.

Advent nám připomíná, že tu nejsme navždy, že se velmi lehce může stát, že svůj plán, jak naplnit zbožné minimum života, nestihneme. V adventu se ptáme sami sebe: čekáš? hledáš? počítáš? žiješ?!

Jedním z projevů, řekl bych, vůbec základním projevem, srdcem víry je láska. S oblibou říkáme, že na lásku není nikdy pozdě. Na druhou stranu bychom, minimálně s ohledem na víru, měli říci: na lásku není nikdy brzo. Proč? Protože vyžaduje čas, který si nejsme schopni naprosto zajistit. Nevíme dne ani hodiny, proto si nemůžeme říci, byť se tak snad možná i někdy děje, to stihnu. Na rozdíl od mnohých jiných pozemských projevů, tento překračuje i smrt. Má význam nejenom teď, ale i pak. Vzdělání, kariéra a mnohé jiné úspěchy končí v epitafech, ale láska jde dál. Láska, která je víc než jen pouhý úkol, který mohu splnit. Ji buď žiji, nebo ne.

Apoštol Pavel píše o lásce k bližním. Ta je důležitá, neboť je zrcadlem naší lásky k Bohu. Můžeme si to přirovnat na Zemi, Slunci a Měsíci. Naše láska k Bohu je jako Slunce. Láska k bližnímu jako Měsíc. Bližní je Zem. Pokud na Zem svítí Měsíc, je zřejmé, že i Slunce svítí. Pokud by nadobro přestal Měsíc svítit, nebude průšvih v něm, ale ve Slunci. Naše láska, náš vztah k bližním je odrazem lásky, vztahu k Bohu. Pokud není láska k bližním, chybu, problém je třeba hledat ve vztahu k Bohu.

Záměrně zmiňuji vztah, neboť láska bez vztahu nemá smysl a význam. Bez něj je nesmyslem, omylem, zbytečností. Teprve ve vztahu nabývá významu. A vztah, jak bylo zmíněno, potřebuje čas, aby vůbec mohl být vztahem. Na lásku, na vztah není nikdy pozdě, rozhodně ale ani příliš brzo. Jak whisky je rok od roku lepší, uzrálejší, tak i vztah, láska. Jen blázen řekne, že je jedno, jestli je stará rok nebo dvacet. Jen blázen.

Proč to ale rozumní lidé říkají o lásce?

Vstoupili jsme do adventu, můžeme nyní tedy říci, že určité období je za námi. V něm už nic nestihneme. Je pryč. Když se ohlédnu, vidím lásku? Vidím ten opravdový živý, ač všední vztah s Bohem a jeho stvořením? Pokud ano, je to výborné. Mám na čem stavět, v čem pokračovat, mohu zrát. Pokud ne, je nejvyšší čas začít, není pozdě, ale rozhodně není brzo.