Dnes se společně, na základě přečtených textů, zamyslíme nad připraveností, soustředěností v našich životech. Zaměříme se na význam, smysl lidského života podle Boží vůle od útlého mládí až po nejdelší stáří. Ochota hrát podle Božích pokynů celý zápas života je mimo mnohého dalšího tím, co se člověku nechce. Ne náhodou je jednou z oblíbených vět, myšlenek či vyznání teze: náboženství je pro starý, nemocný, pro ty, kteří jsou již na prahu smrti, pro ty, kteří si dávají narychlo svůj život dohromady. A to já teď nejsem, proto mi mnohé z toho nemá co říci. Proto počkám a až budu starší, vezmu vše tak vážně, jak to jen půjde. Ale nyní ne, teď je třeba si užít, prožít všechny nápady, které mám, sny které sním. Byť, pravda, nejsou všechny „košer“.
Nechci však vytvořit iluzi spásné potřeby ušlechtilého chování. O to v životě s Bohem nejde. Jen lidem se takové myšlenky líbí, neboť co je sladší než vědět, že vám dluží někdo, kdo své dluhy pravidelně a s nebeskými úroky splácí. Ač nemám hmatatelně spasení ve svých rukou, sladce usínám s jistotou, že jsem si ho zasloužil. Že jsem učinil vše, co jsem měl a nyní vím, že mi patří. Svým skvělým životem jsem si vysloužil nebeskou cimřičku namísto husičky či telátka.
Naše skutky nejsou spásonosné, nikdy nebyly a nikdy nebudou. Mají však sílu být zkázonosné. Jen si představme lotra, vraha, smilníka, zloděje bloumajícího po vězeňském dvoře. Z jeho bloumání jej může vytrhnout buď přirozená smrt, smrt způsobená jiným kolegou stejně se potácejícím ve vražedném slunku, dešti či vánici. Jeho jméno může též zavolat kat. Tahle kreatura jednou, během svého bloumání podél zdi, zaslechne šeptem své jméno a uvidí provaz, který je cestou ke svobodě. Tak se chytne, nechá se vytahovat ke svobodě. Možná se mu to však v hlavě rozleží a řekne si, že to je zbytečný a pustí se. Nebo mu to připadne zdlouhavé a odřízne se. Jeho činy nemají moc ho zachránit, mají moc však záchranu překazit.
Družičky neměly schopnost se sami na svatbu, hostinu dostat. Mohly tam vejít pouze s ženichem. Některé svými činy nezabránily pozvání, jiné ano. Jedny mohly vejít, druhé ne. Ty první neudělaly o mnoho navíc, jen se připravily a počítaly i s čekáním. Ty druhé udělaly nakonec mnohem více, obíhaly, sháněly, a když už se jim to podařilo, bylo pozdě.
Ač Matouš ve svém záznamu evangelijní zvěsti přebírá z podobenství především důraz na ochotu čekat, i do soudného dne a počítat s tím. Osobně tuto ochotu, připravenost či soustředěnost spojuji s produkty života. Tedy tím, co svým životem vytvářím. Každý něco vytváří a je vždy vážnou otázkou, zda plody života jsou jedlé či nikoli. Zda život toho či ono měl smysl, význam i pro někoho jiného, než pro toho, kdo jej žil. Zda to světlo života svítilo na cestu ženichovi, svatebčanům nebo jen podřimující družičce, která čekala, že ženich se zařídí podle její zásoby oleje. Případně nemusela být tak sobě středná, prostě jen nepředpokládala, že ženich přijde později, že se zdrží. Možná i slyšela z jeho úst: přijdu brzo.
Příchod ženicha nám je otázkou: dokud nepřijde, dokud nejsou slyšet jeho kroky, je moře času připravit se. Skoro ani nezáleží na tom, jestli lampa svítí či ne. Ale v momentu, kdy z dálky zaznívá hlučení davu a je zřejmé, že ženich i svatebčané jsou nejenom na cestě, ale už za rohem, je pozdě. I kdyby se družička přetrhla, je to marné. Teď je třeba, aby lampa svítila, už to nejde jinak.
Ženichův příchod s oblibou přirovnáváme k druhému příchodu Ježíše Krista. Onomu soudnému dni, čase, o kterém prorok Malachiáš, a nejenom on, mluví jako o dni Hospodinově. Jakési konečné účtování, uzávěrka nikoli roku, ale celého věku. Už nejde nic přidat, nic ubrat, co se stalo, stalo se. Co se nestalo, už se nestane.
Ale druhý příchod Ježíše Krista křesťané očekávají bezmála dva tisíce let. Někteří už dokonce mnohokrát věděli, kdy se to stane. Mnozí prožili nejedno zklamání, neboť se domnívali, že nyní už je čas, že všechny události světa nemohou být ničím jiným, než předzvěstí, že teď nastal čas. A on nenastal. Když barbaři smetli Západní římskou říši z mapy Evropy, zdálo se, že nic horšího se už stát nemůže. Když středověkou Evropu bičovaly morové rány, církev žil světšeji než naše současná vládnoucí elita a křesťané ve jménu lásky řezali hlavy, zdálo se, že hůře snad být ani nemůže. A mohli bychom pokračovat dalšími a dalšími epizodami lidských dějin, války, hladomor, nenávist, genocidy. Všechny tyto události nás můžou burcovat, ale my nevíme, kdy se ženich vynoří zpoza rohu ulice i s celým davem.
Soudný den je velká událost, která člověka naprosto převyšuje. Někdo ji vnímá velmi blízce, pro jiného je naprosto vzdálena. Kdosi prožívá její vážnost v současném svém životě, jinému připadá spousta jiných věcí důležitějších a současnějších, než jakési uzavření tohoto věku. Ať tak či onak nebo ještě jinak, všichni lidé, chtě nechtě, vnímají aktuálnost vlastní smrti. Okamžik, kdy člověk už nemůže nic změnit. Dokud smrt nepřijde, mohu učinit, s trochou nadsázky, cokoli. Zemřu-li, je na všechny zbožné i bezbožné činy, řeči pozdě. Smrt jednoho obyčejného bezejmenného člověka je pro něj samotného jeho soukromým oním dnem. Účet uzavřen.
Jistý rozměr nečekanosti, nemožnosti oddálit tuto lidskou zkušenost je tím, co ji pojí s příchodem ženicha, s příchodem soudného dne. U ani jednoho, pokud se tedy nerozhodnu spáchat sebevraždu – ostatně ani tehdy, si nejsem jist, kdy přijde a kdy ne. Tahle blízkost i vzdálenost je tím, co člověka mate. Má-li celý život v pořádku, hodí se mu, aby Kristus přišel a byť by to bylo nepříjemné a neveselé, přežil by, kdyby i zemřel. Je-li tomu naopak, obvykle si říká, kolik ještě vlastně má času. Že si může ještě poležet a až za chvíli, za nějaký ten čas si skočí pro ten olej, aby mohl zase svítit. Když jsem připraven, nezničí mne, kdyby to nastalo nyní. Jsem-li nepřipraven, nepřipouštím si, že by se nyní mohlo cokoli stát – včetně Kristova příchodu.
Pohled na lidské dějiny s jejich soudným dnem je lehce neosobní, vzdálený. Pohled na můj vlastní život a náhrobní kameny na hřbitově je, nebo alespoň může být, mnohem více osobní, blízký, současný. A v prostoru vymezenému lidskému životu, mému, tvému, se odehrává skutečné čekání, zde se rozhoduje, zdali se nechám vytáhnout nebo pomaloučku vyhasnu. Právě v tomto obyčejném životě, právě v těch všedních dnech, právě tehdy, když prší, lidi kolem mne jsou nepříjemní a otravní, právě tehdy když mne druzí lákají k něčemu smyslnému, se rozhoduje, jestli jsem připraven, v podstatě, jestli jsem ochoten čekat. Být tím světlem, které svítí, ať ženich jde či nejde. Zda jsem ochoten počítat s tím, že ženich může přijít i ve chvíli, kdy to nečekám, kdy s tím nepočítám, kdy možná i spím. Připravenost se projevuje právě mimo jiné tím, že můj život přináší ovoce, které je k nakousnutí.
Živá víra spáče, snad až tak bychom mohli vyjádřit zkušenost několika družiček, které usnuli, a i přesto svítili. Víra, která nese plody. Ona vlastně každá víra přináší nějaké plody, některá však jen nárazově, snad i ve velkém, jiná dlouhodobě, možná i v menším. Otázka množství však není na místě, jelikož by se pak nabízelo srovnání mezi krátkodobým velkým ziskem a dlouhodobým menším. Ačkoliv nejsem sadař, dovolím si říci, že při péči o sad to přímo takto neplatí. Tedy čím lépe a déle se o něj zahradník stará, tím větší a lepší úroda je. Zle je, když se v sadu jen sklízí a péče žádná. Stromy chřadnou, úroda vázne a chuť se ztrácí. V takovém sadu pak lze nalézt prastaré stromy, ale spíše to je „Boubín“ než sad, který má přinášet úrodu.
Podobně mi to připadá i s vírou. Víra, o kterou se nestarám, snad i přináší své ovoce, možná prvních pár let ani nepoznám, že je něco špatně. Když však uplyne více času, stromy víry zestárnou, ovoce začne být bídné a bídnější, v uličkách začne růst trní a bodláčí, celkově celý sad i s úrodou skončí v kopřivách. A dát takový zarostlý a zubožený sad do pořádku je nad lidské síly.
Dovolím si zde udělat odbočku: každý z nás, svým způsobem, jsme zahradníkem v takovém zuboženém zbídačeném sadě, se kterým si nevíme rady. Obrácením se dostáváme, naprosto nezaslouženě, do nového sadu, ten nám nepatří a jsou tam stromy, které bychom tam sami rozhodně nevysadili, ale máme o něj pečovat. A tak trošku záleží na nás, jestli ten sad zkazíme či nikoli. Pokud o něj budeme pečovat, on bude úrodu přinášet v takové hojnosti, až to bude neuvěřitelné. Běda však, když si řekneme, že to půjde samo. Nemáme moc dát vzrůst a plodit, máme však moc zabránit růstu i ovoci.
A je vážným varováním, že Pán se neptá tolik a především na to, jaké to bylo na začátku, jaké člověk měl nasazení, ale jaký je výsledek. U těch družiček je krásné, že všechny usnuli, zaspali, ale ty jedny s tím i počítali. Snadno se stane, že i ve víře zaspíme, zasníme se, zapomeneme, ale pokud s tím nepočítám, pokud se o víru v dobách nedřímoty nestarám, uvadne, zaroste, beznadějně vyhasne.
Tou dřímotou může být cokoli, jen namátkou zmíním: smutné události v životě, rozchody, úmrtí, nemoci, ztráta zaměstnání, napětí v rodině atd. Je to všechno, co nám vezme naši pozornost, síly a pokud se o víru, kterou jsme mohli darem získat, nestaráme, nevím, jestli ji nám to vezme, ale rozhodně zaplevelí tak, že bude spíš na obtíž, než k užitku.
Chtěl jsem ještě zdůraznit, že pečovat o sad víry je třeba neustále s maximální pozorností. Ne že by nás ty naše skutky mohli nějak k Bohu přiblížit, ale naopak, že mají moc nás celkem úspěšně odstřelit. A obzvlášť křesťané, kteří už nějaký ten pátek chodí s Bohem, si musí neustále připomínat, že byť už bylo dobojováno a ženich rozhodně přijde, my to pozvání můžeme prošustrovat.
Zde se mi vybaví dva příběhy, jak jinak, z fotbalu, tzv. Ligy mistrů. V roce 1999 ve finále od šesté minuty vedl Bayern Mnichov nad Manchaster United. Vedl celý zápas až do devadesáté minuty, a přesto prohrál. Během tří minut nastavení dva náhradníci zcela otočili zápas. Řekli bychom, jedna nula je sice vedení, ale ne nijak zvláštní. Proto i ten druhý příklad, v roce 2005 po prvním poločase vedl AC Milan na Liverpoolem tři nula. Nikdo nepředpokládal, že se může ještě nějak výrazně změnit výsledek a fanoušci AC Milan již pomalu začínali slavit. Stačilo však šest minut z druhého poločasu a nádherný náskok byl ta tam. Zmiňuji to proto, abychom si uvědomili, kolik bylo třeba minut z celého zápasu k tomu, aby tým, který si to dobře rozehrál, vše ztratil. Procentuálně se to pohybuje kdesi kolem pěti procent. Řekli bychom, zanedbatelné část, ale právě ta rozhodla.
Nechci strašit a dělat bububu, ale dotýkáme se zde vážné věci. Ježíš Kristus nám vydobyl vítězství, záchranu. Avšak já jej mohu i s jeho milostí, nabídkou záchrany, hodin přes palubu svého života. Pomoci si nemohu, mohu si ale celkem dobře odpomoci. Což je děsivé. Nadějí pro mne však je to, že Bůh mne v tom sadu rozhodně nechce nechat samotného. Ne že by mi nevěřil, ale ví, jak chybující jsem člověk, jak snadno usnu, jak snadno mou pozornost cokoli rozptýlí, rozumí mému lidskému životu, proto nám dal do srdce sebe samotného. On v nás čeká na sebe. A zároveň tak trochu záleží na mne, zda tu jeho pomoc přijmu, zda si nechám pomoci v pomoci. Protože pokud ano, tak mne nemusí děsit představa soudného dne, nemusí mne děsit, že by snad už zítra mohl přijít Pán. Vždyť vím, že i kdybych zaspal, o sad víry je dobře postaráno.
Rád bych zakončil výzvou: žijme víru, která přináší ovoce! Proč? Protože nevíme dne ani hodiny, kdy přijde Pán vinice.
Žádné komentáře:
Okomentovat