24. neděle po sv. trojici – Mat 9:18–26

Matouš nám velmi svižně zaznamenává příběh, který známe jako vzkříšení Jajrovy dcery. Avšak zde se dnes nesetkáváme s žádným jménem. Jediný, kdo je zde pojmenovaný, je Ježíš. Ostatní jsou bezejmenní, jsou těmi, kterými i my můžeme být v životě Ježíše Krista. Ježíš, Bůh s lidstvem, celým stvořením jedná a my v jeho jednání hrajeme různé role. Máme svobodu si je volit, není zabedněným režisérem, dbá na volbu a rozhodnutí druhých. On sám má však o své roli jasno, není třeba ji tajit, není třeba ji nechávat nepojmenovanou. Bůh je Ježíš a jedná s lidmi.

My však máme na výběr. Snad bychom ještě mohli poznamenat, že učedníci jsou celkem dosti konkrétní, bylo jich přeci dvanáct, jejich jména známe. Ano, zdá se, avšak v našem textu není ani „ň“ o tom, že by zde vystupovalo pouze oněch dvanáct. Jedná se o celý zástup následovníků. Např. Lukáš píše o vyslání sedmdesáti učedníků, následně o vyslání dvanácti učedníků. Být učedníkem Ježíše znamenalo být jeho následovníkem. A těch nebylo málo, byli mezi nimi ženy, děti, prostě všichni, kdo jej chtěli následovat. Dav učedníků je tedy dosti neurčitý na to, abychom se v něm, stejně jako v dalších postavách, mohli najít i my.

Nejdříve se však musíme podívat na vlastní příběh. Bez něj bychom se velmi snadno ztratili a možná by nám unikal i smysl a důvod jednání těch či oněch. Všimněme si, že celý příběh je postaven na Ježíšově doteku. Nic se zde nestane bez toho, aniž by se Ježíš dotkl či nějak zavadil. I to pouhé zdánlivé zavadění, otření se, je natolik Božím dotekem, že dochází k proměně lidské bídy, hlubokému zásahu do lidského života. A celý tento příběh je o tom, jak se lidé chovají, jak jednají, když se toto děje. Případně nám klade otázky ve smyslu: jednáš také tak? Nejednáš víceméně obráceně? Neházíš svým jednáním Boží milosti klacky pod nohy?

Samozřejmě že házím. Myslím, že všichni házíme. Každý hřích je takovým kuláčem letícím Kristu běžícímu k člověku pod nohy. Tragikomické je, že Boha nezastavíme, ty naše větývky, kulatiny, kmeny hříchů, které vrháme do cesty Milosti, nakonec ubližují nám, případně našim blízkým nebo vzdáleným. Tedy druhým lidem. Hřích není Božím problémem, ale lidským, člověk jím odděluje sebe, žel i druhé, od Boží milosti.

Rodiče mohou předat pěkně zadřený motor víry, života svým dětem. Požárem svého vlastního domu mohu velmi snadno způsobit požár i u sousedů. Obzvlášť středověká zástavba tuto zkušenost měla velmi bytostnou. Nechci však rozebírat způsoby vlivu hříšného jednání na druhé, chci jen zmínit, že tu prostě jsou. Že mé jednání může škodit nejenom mně, ale i druhým, možná i těm, ke kterým cítím náklonnost. A právě i dnešní příběh mi může pomoci vidět sebe tam, kde se skutečně nalézám. Jestli sebe či druhé neokrádám o Boží milost už jen tím, že bych ji házel nějaký ten klacík, slupku od banánu pod nohy.

Podívejme se tedy na role, které nám jsou dány k dispozici. Ježíš to není, byť i z něj si můžeme vzít příklad. Je nám však povzbuzením v našich modlitbách, našem obracení se k němu. Bůh, který se zde věnuje všem, kteří o něj stojí. Když k němu přichází otec a ruší jej v rozmluvě, neříká mu, ať počká, nevyhazuje jej, obrací se k němu a naslouchá mu. Stejně tak, když se k němu připlíží ze zadu bezejmenná žena, aby se jej dotkla. Obrací se k ní, mluví s ní přímo, je osobní. Ježíš svým jednáním se nám zde představuje jako kdosi, kdo má zájem o člověka. Kdo neváhá věnovat svůj čas i síly. Jak tomu, kdo za ním přichází s okázalou prosbou, řekli bychom, s prosbou se všemi náležitostmi. Pokloní se, poprosí, vzdá mu úctu i čest. Stejně tak se Ježíš obrací k té, která se přikrade potajmu, bez velkých projevů, snad až velmi nedůstojně a nevhodně. I k té se Ježíš obrací čelem a hovoří s ní tváří v tvář.

Ježíš, Bůh se nám v tomto příběhu představuje tedy jako ten, komu nejenom na člověku technicky záleží – aby ho zachránil, ale i jako ten, kdo s člověkem soucítí. Jako ten, kdo člověku ukazuje, že jestli pro nikoho, tak rozhodně pro něj má takovou hodnotu, takovou cenu, že mu stojí s ním hovořit osobně, zpříma. Neuhýbá před našimi prosbami pohledem, neodvrací hlavu a neukazuje záda. Ba právě naopak. I když vyhrkneme, obrazně řečeno, k Ježíši otočenému zády, on se okamžitě obrací a navazuje s námi živý kontakt. Podobně, jako lidé v rozhovorech mohou navázat živý oční kontakt.

Než se vrhneme na bezejmennou ženu i jednoho z představených, podíváme se na ostatní. Možná bychom řekli, že jde o méně výrazné postavy, role, na kterých není nic moc zajímavého. Opak se mi však zdá pravdou, neboť se domnívám, že úplně nejčastěji v životě se lidé nacházejí právě v jedné z těchto nevýrazných, ale běžných, rolí.

Hudebníci a hlučící zástup nám zastupují všechny ty, kteří si nedělají bláhové naděje. Všechny realisty, rozumné lidi, kteří vědí, stejně jako i my, že smrt je smrt. Kdo jednou umře, je mrtev, nedá se svítit. A to nejsmutnější, co se může lidskému srdci přihodit, je domněnka, víra, že jeho blízký není mrtev, že snad jen spí. Bláhová nesmyslná naděje o vzbuzení. Tvrdit totiž o mrtvém, že spí, znamená říkat, že se dříve nebo později vzbudí. Ač to je snad utěšující, je obyčejnému člověku při smyslech nadmíru jasné, že jde o lež, neschopnost přijmout skutečnost, snad o projev bláznivého chování.

A když Ježíš přijde a řekne: dívka spí, připadne jim to trapné, směšné a opovržení hodné. Takhle lacině potěšovat rodinu v nesmírné bolesti. Měl by jim říci pravdu a bolest nést s nimi. Ale on namísto toho pronáší tak zasmrádlý klišé, až to bolí.

Ti lidé očekávali od Ježíše naprosto něco jiného, čekali svou lidovou moudrost, svou filozofii proměněnou do současné situace. Ježíš měl říci to, pod co by se mohli sami podepsat. Ale ne takový nesmysly.

A Ježíš se s nimi nepře, prostě je nechá vyhodit. Nemá smysl, aby tam byli. Snad dokonce i k jejich užitku je to, že musí odejít. Nevíme, můžeme se jen dohadovat, avšak tím se dostáváme k druhé skupince, ve které se můžeme najít. Učedníci, přehnaně řečeno: fanoušci Ježíše, ti, kteří věří, že ví, co dělá. Ti, kteří se s ním vypraví snad i pro ostudu. A právě zde přichází moje otázka: jsem připraven nést takovou míru ostudy, jakou museli nést učedníci ve chvíli, když Ježíš vyprávěl o mrtvé, že spí, když nechal vyhodit hudebníky i smuteční hosty, všechny ty, kteří už přišli kondolovat. Na jedné straně mi to může připadat dosti trapné a nevhodné, chtěl bych to nějak ošetřit, ohoblovat hrany. Na druhé straně to však některým může připadnout natolik neškodné, že by chtěli přiostřit. Ježíš by měl říci ještě tohle a tohle. Aby ti pochybovači věděli, že mu mají věřit.

Ti učedníci nechali Ježíše konat to, co On uznal za vhodné. Avšak to není samozřejmé, mnozí máme zkušenost právě s tím, že někdy Ježíšova slova cíleně otupíme a jindy dobrousíme. Vlastně nejsme spokojeni s tím, jak se projevuje v našem životě, v životech druhých. Máme utkvělou představu co má a nemá činit. Co má a nemá říkat. Víme přeci, jak Bůh jedná a tak to od něj vyžadujeme. A běda, když tomu tak není. Pak tedy to bereme za příležitost projevit svou opravdovost.

A známe ty chvíle, kdy člověk je svatější než sám Bůh, kdy člověk je moudřejší, než ten, kdo moudrost stvořil, kdy člověk ví, jak se věci vyvinou přesněji, než ten, který v sobě obsahuje jak minulost, přítomnost, tak i budoucnost. Vcelku to je tragikomedie. Jak řekl jeden bratr v Kristu: přeci nemůžeme s vážnou tváří tančit balet, když ho neumíme. Žel mi s vážnou tváří možná někdy radíme Bohu, i přesto, že o tom oproti němu nic nevíme.

Ti bezejmenní učedníci my jsou příkladem pokory a odvahy být v Boží přítomnosti i ve chvílích, kdy se to s rozumem naprosto rozcházelo. Obrazně řečeno: zůstat tiše u nohou svého Pána. On má mluvit, On má jednat. Není potřeba, vlastně je na škodu, pokud budu něco otupovat či dobrušovat.

Právě s takovým odevzdáním se setkáváme u obou prosebníků v našem příběhu. Oba dva věří, že dotek Ježíše Krista proměňuje lidské bytí. Jeden věří, že dává život. Druhý – druhá věří, že uzdravuje. Ať tak či onak, vždycky jde o návrat do života, moci skutečně žít. Nevýhody být mrtvý známe, je zřejmé, že takový člověk si už moc neužívá společenství u stolu, svitu slunce atd., jenže i nemoc té ženy byla podobným problémem. Na základě židovských zvyků byla považována za nečistou, což ji vylučovalo ze společnosti. Víceméně od všeho, co je na životě krásné – od vztahů s druhými lidmi, jelikož ti se jí vyhýbali. A ona čekala, že se jí i Kristus vyhne. Proto to plížení ze zadu. Jak mrtvá dívka, tak nemocná žena, na tom byly podobně. První byla prostě mrtvá, druhá, s filozofickou nadsázkou, byla mrtvá zaživa.

Pro obě byl zásadní Boží dotek. Ten jim změnil život, přesněji vrátil. Bez něj by jednu hodili do hrobu a druhá by dál zůstala vyvrhelem společnosti. Vydaly se či byly vydány Bohu na milost i nemilost. Tehdy se jich Bůh dotkl. Nemusel, udělal to však.

Nakonec tedy záleží na tom, s čím, či jakým očekáváním přicházíme k Bohu. Co od něj žádáme. Někdo si jej přichází jen vyzkoušet. Jestli to funguje. A když se nestane to, chtěl, je zklamán, případně to je pro něj důkaz, že Bůh není. To je podobné, jako když zazvoním u sousedů a nikdo mi neotevře. Znamená to, že sousedi neexistují? Ne, prostě buď nejsou doma, nebo jim nepřipadá vhodné otevírat zrovna mně. Mám dojem, že podobně jedná Bůh se všemi zkoušejícími. Když mu to připadne zbytečné, nevěnuje se jim. Ježíš taky neslezl z kříže jen proto, že nějací velekněží, zákoníci a kdo ví, kdo ještě, chtěli vědět, jestli to dovede. Lidsky řečeno: měl důležitější věci na práci, než plnit přání pochybovačů.

Jiný však přichází vidět něco zajímavého. Nechce zkoušet, nemá takové ambice, prostě chce vidět cosi neuvěřitelného a je mu jedno, co. Známe ho, Herodes a jeho zklamání, že Ježíš nepředvedl žádný zázrak. Neměl žádné konkrétní přání, stačilo by mu i cosi maličkého, jedna sklenka vody ve víno, a přeci se nedočkal. Vyjít se podívat do církve jako do cirkusu věští jen dvě věci: buď nadšení, nebo zklamání. Rozhodně však ne Boží dotek. Pokud takto chodím a jsem smutný z toho, že se nic neděje, možná právě v tomto přístupu bude chyba.

Další si chce poslechnout pěkné myšlenky, potěšit mysl, duši či duchu, nazvat to můžeme dle libosti. Možná takový člověk ocení brilantní rétorické cvičení, kterým se možná kázání někdy stávají. Snad takový člověk ocení nečekané souvislosti a propojeni historie se současností, etikou i filozofií. Možná si odnese i radu do života. Co dělat či nedělat. V čem se zdokonalovat a jak. Takový člověk pravděpodobně bude nejspokojenější z těch třech. Takové jednání je zároveň velkým pokušením pro křesťany. Protože na venek se zdá správné, pravdivé.

Všechny tři typy, a bude jich určitě více, mají jedno společné. Člověk si to nakonec chce udělat podle sebe, člověk chce zůstat sám svůj. On zkouší a až on rozhodne, bude vyzkoušeno. On se přišel podívat a on, až ho to přestane bavit, zase odejde. On si přišel něco poslechnout, nějakou radu a on ji bude uvádět do praxe, uzná-li ji za vhodnou. Člověk zůstane nedotčeným člověkem, možná osloveným, překvapeným, ale nedotčeným.

Teprve ve chvíli, kdy přicházím a chci, dovoluji Kristu, aby se mne dotkl, celého mého života a to tak, jak On uzná za vhodné, se mohu setkat se vším bohatstvím milosti, které nabízí. Ve chvíli, kdy se odvážím mu vydat na milost i nemilost. Kdy nežádám radu, nežádám zázrak, nežádám přesvědčování, kdy se mu dávám k jednání bez ohledu na to, co vymyslí a jak. I kdyby to mělo znamenat ostudu, tak ať. Té ženě asi bylo sotva příjemné, když ji takto v davu odhalil jako do té chvíle nečistou. Všichni, kdo se jí totiž do té chvíle dotkli, byli, podle židovských zvyků, znečištěni. To nebylo vůbec příjemné, ale jí to stálo i za to. Stejně tak tomu představenému, nechal Ježíše dělat i to, co možná nebylo moc populární a vhodné: nechal ho vyhodit své přátele, svou širokou rodinu, která mu přišla vyjádřit soustrast.

Když se Bůh dotkne lidského života, stojí to vždy za to, jen nikdy nevíme, co z toho bude. A tak se bojíme, chceme si uchovat určitou autonomii, svobodu, zadní vrátka, abychom z toho mohli případně vycouvat. Takovým přístupem se však připravujeme o Boží působení, protože ve své podstatě jednáme stejně, jako společenstvo velekněží pod křížem. V tu chvíli má Ježíš, obrazně řečeno, důležitější věci na práci. On přišel zachraňovat, nikoli se předvádět.

Záleží tedy na nás, co čekáme od setkání s ním, pokud jeho dotek, pak můžeme mít naději, že i k němu dojde. Pokud cokoli jiného, pak se nedivme, že dotek nepřichází.