Většina motoristů je ráda, když může využít silnice, která má nejenom kvalitní povrch bez zbytečného povrchového smetí, ale zároveň i čisté, povětšinou bílé pruhy, které rozdělují vozovku. Pak je jasné, po které části se mám pohybovat, pak není třeba mít pochyby o tom, kde je místo pro jiného krále krotícího vozidlo. Kde však tyto lajny nejsou, vznikají pochybnosti, kde je krajnice, je tu vhodné předjíždět, kolik tu je pruhů či nebudou tu přecházet lidé. Na pěkné, ale neznačené cestě je mnoho nejasností. Avšak na té, která je nejenom pěkná, ale i dobře značena, jich tolik, mohou-li vůbec být nějaké, není. Řidič má jasno.
Velmi podobně toužím mít jasno i v mnohých jiných oblastech. Někde to jde lépe, jinde tolik ne. Zdá se, že i Ježíš poskytuje takové lehké bíle čáry, které mi vymezí prostor na vozovce života. A tak dávám císařovo císaři, Bohu boží, moje mně, tvoje tobě atd. Vlastně snažím se dávat. Nejlépe mi to jde u mě. Občas si sice dám to, co náleží jinému, ale předně se nikdy neošidím. Co je moje, je prostě mé, možná i něco víc. S tím ale žít dovedu.
Problém je jen v tom, že druzí se chovají velmi podobně, též obdarovávají předně sebe a na mě zapomínají, případně mi ubírají to, čím jsem se chtěl podarovat. A vznikají konflikty, nevraživost a nepochopení. Na tom místě jsem přece chtěl sedět já. Ten rohlíček byl přeci pro mne. Píseň jsem chtěl vybrat já. Případně, pokud si připadáme nesobečtí, pomyslíme si trošku něco jiného: vždyť na tom místě sedávám už tak dlouho. Nemusel sníst všechno. Tahle píseň měla zaznít.
A tak se dohodneme na etiketě, chováme se ctnostně. Dáváme si přednost, alespoň tedy muži ženám, mladší starším. Necháváme poslední kousíček jídla jako zbytek a výběrem písní jsme někoho pověřili, aby se nikdo nehádal. Jezdíme po vozovce života, držíme se v místě, které nám určují pruhy, a bedlivě sledujeme, jestli tak činí i ostatní. Zdůrazňujeme pořádek a kázeň, vždyť když já se držím ve svém pruhu, měl by i ten druhý. Jak by to vypadalo, kdyby si všichni jezdili tak, jak se jim zamane?
Dobrá připomínka, nelze přehlédnout, že všechna pravidla, včetně silničních, jsou původně určena k tomu, aby člověka chránila a pomáhala mu. Jsou tu proto, abych se mohl dostat „bezpečně“ z bodu A do bodu B. Abych věděl, co dělat, když potkám protijedoucí vozidlo. Abych věděl, kde parkovat, kde předjíždět a kde rozhodně ne. Ač nám možná mnohá z těchto pravidel lezou krkem, ve své podstatě je máme rádi a bez nich si svět, život, nedovedeme představit.
Ostatně i pravidlo, že nejsou žádná pravidla, je pravidlo. Člověk rád žije ve světě, ve kterém je snížena pravděpodobnost nečekané události co nejblíže nule. Máme rádi nečekané věci, bláznivé momenty, ale, jak se říká, v rámci pravidel. Známe fráze: „tos přehnal“, „teď si zašel příliš daleko“, „šláps vedle“, „to byla ale blbá legrace“ aj. Snad tedy nakonec ve všem ctíme, vyžadujeme míru: odsaď podsaď.
Aby takový systém pravidel fungoval, chce to, aby co nejvíce odrážel skutečnost. Aby obsahoval, počítal s tím, co se děje kolem. Nesmím opomenout skutečnost, že Slunce vychází a zachází, nesmím zapomenout na základní lidské potřeby: jídlo, hygiena atd. Musím zohlednit tyto a mnohá jiná fakta, jinak si namaluji dopravní značení svého života více než nesmyslně. Kamsi do pole či na louku, v lepším případě.
Když pak slyším o tom, že bych něco měl či ne, pokud zdroj považuji za důvěryhodný, jen přidám další značení, namaluji krajnici nebo plnou čáru či dvojitou a kdo ví co ještě. Jen zapracuji požadavek a dál se valím životem, nyní však s dalším pravidlem. Snad úzkostlivě, možná s lehkostí či střídmým nadhledem se držím těchto čar. Pro někoho plná čára není zeď, jiný má ještě za dva kilometry, co ji přejel, výčitky svědomí a pro dalšího to je osmý smrtelný hřích. Každý s plnou čárou naložíme trochu jinak, přesto ji tam všichni máme.
Snad bychom se mohli omlouvat okolnostmi. Ano, ty člověku někdy přitíží, jindy ulehčí. Ale nakonec jsem to stále já, kdo sešlápne plyn, trhne volantem a jede čára nečára. Případně jsem to stále já, kdo sešlápne brzdu, drží pevně volant a neporuší pravidlo, i kdyby padaly trakaře. Všeobecně známá skutečnost: člověk může a nemusí, člověk se rozhoduje a ať chce nebo ne, jde vždy o jeho rozhodnutí. Byť jej do něj tlačí sebevětší okolnosti.
Nechci rozebírat možnost polehčujících okolností. Jen vím, že je sám miluji, protože se nemusím cítit tak provinile. Na druhou stranu si dovolím tvrdit, že pro druhé bych je měl mít. Však to známe, sobě člověk nalezne množství vážných polehčujících okolností, které je potřeba brát v potaz. U druhého se na první či druhý nebo třetí pohled stále zdá, že žádná smysluplná polehčující okolnost není v dohledu. Jak s touto skutečností naložíme, záleží na každém z nás, ale nic to nemění na faktu odpovědnosti. Jsem to já, kdo se rozhodl přejet a posléze případně přejel, nebo nepřejel plnou čáru.
Náš svět, naše životní cesta s množstvím čar, doporučení a vymezení prostoru je zasažena při setkání s Biblí, Božím slovem, Boží výzvou k něčemu, tak, jako silnice při setkání se silničáři. Nově nalajnováno, jasně vymezeno a případné novinky zapracovány. Aby bylo jasné, jak se má jezdit, kde se má člověk držet, když chce jet tím či oním směrem. Slyším-li tedy o tom, že co je císařovo císaři a co je Boží Bohu, vezmu urychleně štětku a bílou barvu, případně u snaživějších i šablonu a metr, a rychle běžím vymezovat prostor na své cestě životem. Aby v tom byl pořádek.
Nemyslím, že to je špatně, když už nic, tak alespoň toto, jen mi to připadá hrozně málo v porovnání s tím, co vše mohu vytěžit, získat z Božích slov. Získávám-li z nich ve skutečnosti pouze pravidla; pravidla o lásce, milosrdenství, dávání, neubližování, získávám cosi jako etiketu, které mě může vyučit kdokoli. Skáču o tyči, možná jsem bezkonkurenčně nejlepší a můj život je jedna velká ctnost a výkladní skříň, obávám se však, že to je pořád málo. V porovnání s možností setkání s Bohem to je bezvýznamné, nemá to hodnotu, nikdy ji to ani nemělo, neboť Bohu jde o víc, než jen o to, aby byl zapracován do našich životních silnic. Nechce být další bílou čárou na černém asfaltu života. Nechce mít ani vymezený prostor, chce vše.
Domnívám se, že největším nebezpečím systému pravidel je právě odsunutí Boha do vymezeného prostoru. Zavřeme ho do rezervace, jako ochránci bdíme nad tím, aby nám ve světě a životě nevyhynul. Když se s ním chceme setkat, zdá se nám, že víme kam jít. Za hrst sena chceme pohlazení, za trochu ovsa uzdravení. Vyhlížíme ho s nadějí i netrpělivostí, chceme ho vidět, vždyť právě kvůli němu jsme přišli. Kvůli němu a kvůli sobě. Chceme načerpat, sedíme u studny, dokud se nepřiblíží s vědrem a nedá nám pít.
Pak přichází čas zklamání, pocit prázdnoty a snad i jistota marnosti. Tolik jsme toho udělali, zapracovali jsme všechny jeho požadavky do naší životní cesty a nic. Nebo tak strašně málo. Smutně hledíme na ty bílé čáry a snažíme se držet v prostoru, který nám vymezují. To v naději, že se přeci něco musí stát.
Obvykle se nestane nic a důvodem je to, že člověk neřešil a nežil osobní vztah s Bohem, ale jen jakási pravidla, doporučení od důvěryhodného zdroje. Náš dnešní text říká, že daně se mají platit. A pak též říká cosi neurčitého o Bohu, co bychom mohli dosti povrchně shrnout tím, že Bohu patří vše, tak mu to dejme. Řekli bychom, že přímo svádí k tomu, abychom si nalajnovali něco dalšího na svou životní cestu. Předně to o daních. O Bohu to už tak jasné není, a tak se zaměříme na ty daně, peníze, to nám jde. Nebo nejde.
Na druhou stranu mi tento Ježíšův výrok může ukázat, jaký je můj vztah k Bohu. Kdo je určující v mém životě. Jestli mi jde o ta pravidla, která vášnivě ctím či s lehkostí porušuji, nebo skutečně o Boha. Jestli mne zajímá pouze to, jak se mám dobře chovat, nebo co dělá Bůh. Jak se má, jaké má záměry či co ho nyní trápí na společnosti, ve které žiji. Čím bych jemu mohl udělat radost. Je to drobný rozdíl, možná ve způsobu chování bude zanedbatelný, ale pro člověka, který jej žije, je významný. Už nečeká netrpělivě u studny na džber vody, už nenese dobré skutky jako to seno nebo oves v naději, že něco přijme. Žije a dýchá pro Boha. Jde Bohu naproti, či snad přesněji: jde po Boží cestě, nikoli po své s Božími značkami, pravidly.
Tento drobný, ale zásadní rozdíl, mi může snadno uniknout, pokud se zaměřím pouze na své chování. Pouze na to, zdali dodržuji desatero, zdali dbám svým povinností vůči společnosti apod. Vnější projevy mohou být víceméně stejné: pro alkohol nežiju, nekouřím a nepiju. Ale k čemu to, je-li cíl cesty jiný? Jdu-li po své cestě se značením inspirovaným Božím slovem, cesta je velmi podobná Boží cestě, jen se liší koncem. Jedna vede do mého domova a druhá do Božího. A lidským domovem je hrob, nikoli prázdný, ba právě plný, beznadějně plný. Zatímco Božím domovem bychom snad mohli říci je též hrob, ale prázdný, nadějně prázdný. Cesta zbožná a cesta Božská jsou si tak podobné, pohybují se po nich stále chybující lidé, ale každá z nich má jiný cíl. Jen na konci jedné čeká otec.
Možná už dávno jdu po té Boží cestě, snad i dávám pozor na různé bílé čáry, které mi vymezují prostor. Jestliže tomu tak je, mohu o tomto textu uvažovat jako o zrcadlu mého vztahu k Bohu. Je známo, že náš skutečný vztah k Bohu se projevuje ve skutečných vztazích k lidem. Mluvím-li o lásce k Bohu a jsem zároveň zahořklý, plný neodpuštění a naštvanosti, lžu. Mluvím totiž o něčem, co není. Vyprávím-li horlivě o tom, jak naslouchám Bohu a přitom nejsem schopen nikoho pustit ke slovu v běžném lidském rozhovoru, pak mluvím o něčem, co ani není. A dá se takto pokračovat do nekonečna, podobně to platí o pokoji, pokoře aj. Náš vztah k lidem je zrcadlem, byť snad nedokonalým, našeho vztahu s nebeským Otcem.
A dokonce i vztah k daním, vztah k císaři. Nejsem-li schopen dát císaři, co je císařovo, jak si mohu být jist, že Boží dávám Bohu.
Náš přístup k lidské legislativě, k dodržování zákonu republiky, nám může pomoci na skutečnou Boží cestu, může nám pomoci odhalit naši zbožnou cestu, případně nám může pomoci na Boží cestě. Ať tak či onak, může nám být pomocí, protože odhaluje, k čemu přirozeně tíhneme.
Někdo je řádný, pečlivý, snad až úzkostlivě. Od přirozenosti tíhne k zákonictví. To není nic špatného, svým způsobem je to obdivuhodné. Ale musí si dát pozor, uvědomit si, že život není jen o těch bílých lajnách, ale předně o té cestě. Nejde o to, mít správnou bílou barvu, správně široké čáry a správně rozměřené po cestě. Jde o tu cestu samu. Pokud dbám tohoto rozměřování na neboží cestě, je všechno mé snažení úctyhodné, ale zbytečné.
Jiný snad není tolik řádný, s lehkostí něco zapomene a neřeší, není to pro něj důležité. Snesitelná lehkost bytí není hřích, není špatná. Jen si člověk musí dát pozor, aby se vší lehkostí nesešel z cesty či do někoho nenaboural. Když totiž ty bílé čáry pro něj nejsou zeď.
Myslím, že většina z nás je tak někde mezi, podle toho o jakou oblast života jde. Někde si dáváme pozor na lajny, jinde jako by ani snad nebyly. Ale ať tak či onak, nejpodstatnější je, na které cestě jsem. Na mé cestě mi nepomůže ani včasné placení daní a pravidelná návštěva kostela. Na té Boží snad mohu i selhat, sjet do příkopu, nabourat se a v nejhorším případě i do někoho dalšího, kdo po ní cestuje. Přesto, pokud jsem ochoten se na ni vrátit, v pokání tlačit svůj, možná už nabouraný, povoz, zůstávám na cestě k Otci, který vyhlíží.
Dejme, dávejme Bohu to, co mu náleží. To je: celý svůj život. Vždyť on řekl, že je ta cesta, skutečná cesta, která znamená i skutečný život.
Žádné komentáře:
Okomentovat