19. neděle po Trojici – Mk 2:1

Jedním z velkých povzbuzení pro lidskou víru jsou setkání s Bohem, jeho přímé působení, snad bychom mohli říci zázraky, a jiné hluboké prožitky, které má na svědomí Duch svatý. Takový zážitek může výrazně pozvednout nalomenou třtinu, neobvyklá zkušenost nově zažehnout doutnající knot či přilít olej do lampy.

Nepotřebujeme však nějaký, byť hluboký, prožitek, pouze. Potřebujeme opravdové živé setkání s Bohem, setkání s Jeho živým Slovem, které opravdu jako dvousečný meč proniká do nejhlubších míst našeho srdce, a my můžeme vnímat, že se děje něco víc, než jen kazatelský monolog či literární zápas s knížkou staršího data; dva tisíce a více let.

Je smutné, na druhou stranu přirozené, že ve chvílích, kdy se nám zdá, že nejsme schopni toto prožívat či je to moc vzdálené, se upneme k něčemu rychlejšímu, čemukoli, co je při ruce a připomíná, více či méně, záchvěv setkání s Bohem. Od citových výlevů, opakovaných zbožných zvolání, přes opakování čehokoli až k studenému hloubkovému promýšlení významu biblických slov. Ani jedna z těch věcí, činností není nebiblická, sama o sobě má však stejný význam jako oběť Hospodinu, kterou Saul provedl bez Hospodina. Je to zkáza našeho života, předně duchovního.

Když člověk chce mít nadhled, buď jej bolestivě získá zkušeností a uspořádáním životních hodnot, nebo si šňupne a má jej záhy. Ten první je žádoucí a kde kdo takového člověka vyhledává kvůli radě, ten druhý druh nadhledu není nikým při smyslech v životních otázkách hledán. V oblasti duchovní části života tomu není jinak. Skutečné setkání s Bohem můžeme nahradit ledasčíms, kvalitním i méně kvalitním zbožím, ale duchovní vhled do životních otázek tím nezískáme. Dojdeme jen, jak v oblasti těla, k závislosti na dané náhražce, nejsme bez ni schopni fungovat, potřebujeme ji.

Předejít či vyjít z takové komplikované duchovní situace není snadné. Člověk obvykle totiž věří tomu, čemu ve svém životě nejvíce obětoval. Stejně jako je těžké prodat a odstěhovat se z baráku, který jsem půl života budoval a žil v něm, tak složité je opustit jakýkoli myšlenkový postup, který ve svém životě naplňuji. A pokud jsem se nejeden rok spoléhal na náhražky, nábožensky řečeno: modly, je pro mne nesmírně těžké, je opustit. Pokud k tomu však nedojde, sotva vznikne v mém životě prostor, volný čas, který budu moci vložit do setkání se skutečným Bohem, bytostí nikoli zážitkem.

Jeden velmi mladý muž, přesněji chlapec, jednou pověděl: já nemám vůbec čas, přijdu ze školy, hodinu se učím, hodinu koukám na televizi a pak už musím jít spát. On ze svého pohledu, dokud to takto nahlas nevyslovil a ostatní na něj nezůstali chvilku koukat s otevřenou pusou, kterou pak následoval smích, si vůbec neuvědomoval absurditu toho, co právě vyslovil. Nemám čas, musím se koukat.

Nejspíše pravda nejednoho lidského života, avšak pronesená s dětskou upřímností.

K tomu, abych mohl prožívat setkání s Bohem, jsem vybaven. To nejzákladnější, co potřebuji, je totiž čas. Z textu, který jsme četli, to nemusí být zcela zřejmé. Ale to, že ti lidé, sotva zaslechli, že by Ježíš mohl být přítomen, se sbalili a šli k němu, z toho můžeme usuzovat, že na něj čekali. Cílem jejich setrvávání v blízkosti Nazaretu nebylo nic jiného, než uskutečnit setkání s Ježíšem. My nevíme, jestli tam přišli mimo jiné i obchodně, podnikli zároveň služební cestu, my čteme, že jim stačila nepotvrzená zpráva. Hned se zvedli a šli. Možná Ježíše už několikrát hledali u něj doma, možná to nebyla první zpráva, a přesto šli.

To první, čím se můžeme inspirovat, je hledání. Ti lidé Ježíše hledali. Nejenom že se s ním chtěli setkat, ale vytvořili i nějaké úsilí. Nebyla to pro ně vedlejší otázka s tím, že když to nevyjde, tak nevadí. Chleba levnější nebude. Bylo to pro ně možná i tím nejdůležitějším v daný okamžik života. Touha setkat se s opravdovým Ježíšem, nikoli jen s jeho matkou či bratry. Nestačilo jim vidět jen rodný dům, hřiště, kde si hrál, dílnu, kde pracoval. Nechtěli, aby jen na ně dýchl prach posvěcených vzpomínek, chtěli opravdového Ježíše, opravdové osobní setkání.

Odkud Ježíš pochází, pravděpodobně nebyla tajná informace. Přístup k ní měl každý, kdo se alespoň trošku zasnažil. A kde jinde hledat člověka, než v místě jeho trvalého bydliště. Obzvlášť, když tam má příbuzné, nejbližší. Každý, kdo alespoň trošku přemýšlí, nebude zbytečně a vysilujícím způsobem nahánět kohokoli kdekoli, když má možnost si na něj počkat. Asi i takto uvažovali tehdy lidé chtějící se setkat s Ježíšem. Nač spěchat z jednoho místa na druhé podle toho, jak přichází zprávy o Jeho pohybu, všude přijít pět minut po dvanácté, když můžeme počkat zde. V blízkosti Jeho rodiny. Byli na správném místě a čekali na správnou chvíli.

Otázkou nám může být, kolik těch zpráv o údajném i opravdovém příchodu Ježíše dostali. Zjevně to ale mnohé neodradilo a čekali dál. Čekali, řekněme ostražitě. Vyhlíželi každý, byť pochybný náznak přítomnosti Ježíše. A vždycky, znova a zase, se rozběhli podívat k domu Jeho rodiny, zda tentokrát to je už opravdu.

Představa, že se nejednou spletli a přišli k zavřeným dveřím, a přesto neodešli, je vážným připomenutím toho, jak moc jim šlo o setkání s Kristem. Setkání s ním bylo pro ně životně důležité, bylo prioritou číslo jedna, prvním bodem na programu, nemněnou a neodvolatelnou potřebou.

Jeden známý, tentokrát opravdu mladý muž, čekal na svou dívku na místě, o kterém si myslil, že je to pravé. Žel, jak to tak už bývá, čekal o fous jinde. Ten fous měřil asi sto metrů, prostě na druhou stranu náměstí. Čekal a čekal, čas setkání se blížil a on usilovně vyhlížel. Několikrát se vydal i vstříc ženské postavě s vlasy, které se podobaly těm na hlavě jeho přítelkyně. Sotva zjistil svůj omyl, citlivě, jako by nic, osobu minul a už vyhlížel dál. A takové vyhlížení přineslo nakonec úspěch, jelikož při svých nervózních zírajících cestách po náměstí překonal i onen fous, jež jej dělil od skutečného místa setkání. Bez snaživého vyhlížení a několika omylů by sotva došlo k setkání.

Jsem přesvědčen, že velmi podobně vyhlíželi, očekávali Ježíše i tehdy ti lidé. Jejich cílem byl Ježíš a tak nelitovali a dokonce jim ani nepřipadly jejich omyly trapné.

Byli trpěliví a možná bychom mohli říci, že i vytrvalí. Do čekání na Ježíše museli vložit nemálo času, protože to nebyla otázka minut, hodin, ale dní. Tento vklad se jim ale vrátil v proměňujícím setkání. Hodiny strávené na slunci či v parném stínu, peníze utracené za ubytování, to vše bylo nic v porovnání s tím, co mohli a posléze zažili. Můžeme tedy říci, že těmto lidem šlo o osobní setkání s Ježíše víc, než o cokoli jiného v dané fázi jejich života. Nebylo pro ně nic důležitějšího, významnějšího, co by mohlo zastínit ba ukončit čekání na Ježíše. Čekali a dočkali se, hledali a nalezli, tloukli a bylo jim otevřeno.

Z tohoto příběhu, jak je již patrné, bych si rád vzal poučení k hledání Boha, jehož ke svému zdravému duchovnímu růstu potřebujeme stejně, ba více, jako dítě ke svému zdravému vývoji oba milující rodiče. Jako člověk, neměl-li milující rodiče z jakéhokoli důvodu, vyroste v defektního jedince, aniž se o to přičiní, posléze potřebuje uzdravení. Tak i člověk vyrůstající bez setkání s Bohem, bez milujícího nebeského Otce, je duchovně poškozený, nemocný, postižený či jak si to nazveme. Vysvobozením není nějaká klinika, ale setkání, poznání, že tu je někdo, kdo nás miluje. My potřebujeme opravdová setkání s živým Bohem, abychom mohli zdravě růst, přemýšlet, získávat jeho pohled na věc, ztotožňovat se s jeho nadhledem a moudrostí. Bez opravdových živých setkáních jsme jen zoufalými bloudícími poutníky, kteří všude chodí, když už chodí, pět minut po dvanácté. Jen slyšíme o tom, jak Bůh člověka miluje, nacházíme jeho stopy v životech druhých lidí, toužíme to znát i osobně, ale neznáme.

Nevím jak u druhých, ale u mne tomu je, dle mého názoru, z jedné prosté příčiny, nehledám tak, jak hledali a čekali ti lidé v Nazaretu, ti, co neváhali později rozbořit někomu cizímu barák, jen aby dostali svého přítele, kamaráda k Ježíšovým nohám. Z toho příběhu totiž pro mne zaznívají tři věci: hledat, ale na správném místě, pozorně vyhlížet, snad až nervózně čekat, ale nespat, a to poslední: dát čas.

Ač Bůh je všudypřítomný, dovolím si říci, že jsou místa, kde je hůře k zastižení, přesněji řečeno: k nalezení. A jsou místa, časy či prostředí, jedno jak to definujeme, kde je blíže člověku než jinde. Na grilovačce nad džbánkem dobrého piva a ve zvucích lahodné hudby mohu zaslechnout jeho hlas, setkat se s ním, ale pravděpodobně potkám všechny a potká mne všechno, než osobní setkání s Bohem, jehož hlas je ten tichý, ale i temný. Mohli bychom nalézt mnoho a mnoho dalších situacích, které nenahrávají či se přímo staví proti setkání s Bohem. A možná, stejně jako já, jich máte plno i ve svém životě. Možná jich tam máme tolik, že na ty chvíle, kdy by Bůh mohl mluvit, se nedostává, protože už nemáme čas, jsme unaveni a jdeme spát.

Jednu jistotu ohledně toho, kde Bůh mluví, mám. Hovoří skrze své slovo, Bibli. To je, obrazně řečeno, ten náš Nazaret, Ježíšův dům, kde můžeme čekat. Jistě se dá potkat i jinde, ale pokud se nám to už dlouho nepoštěstilo a chybí nám osobní setkání, měli bychom počkat tam, kde projde i zničení střechy. Tam, kde jsou nejdříve odpuštěny hříchy, potom až to ostatní. Myslím, že hledat setkání s Bohem v Bibli je ten nejjistější způsob, jak mu jít naproti.

Na druhou stranu, kdo z nás nemá zkušenost mrtvé Bible. Čteme, zoufale čteme, čteme dlouho, předlouho a nic. A zase a znova, a ještě jednou, stále nic. Zdá se, že není nic těžšího, než otevřít druhý den knihu, která mi včera nic neříkala, která mlčí. Znova ji otevřít a číst. Chce se ta slova přeskočit, beru to spíš jako úkol, splnit povinnost, odpracovat si svých pár veršů a jít dělat něco veselejšího. Pokud k tomu ale takto přistoupím, pak není divu, že nedochází v mém životě k žádnému setkání. Chci si jen splnit jakousi povinnost, nic víc.

Rozhodnu-li se číst Písmo ostražitě, čtu je podobně jako námořník s dalekohledem z koše na stožáru obzor. Připadá mi, že není nic nudnějšího, než zkoumání obzoru na moři, rovina, rovina a zase rovina. Pokud ale zkoumám pečlivě, odměnou mi je, že mohu zařvat dolů na palubu: země na obzoru. A nebo něco jiného. Odměnou mi je, že mohu spatřit místo Božího setkání v mém životě. Chce to tedy určitou trpělivost i pečlivost zároveň, nelze laxně přehlédnout, „baj voko“ určit směr apod.

Tím se dostávám k tomu poslednímu, ke vkladu času. Abych mohl dobře prohlédnout obzor, musím tomu dát čas, bez něj to nejde. Abych se mohl setkat s Bohem, musím dát čas hledání, čekání i setkání. Obvykle zde mluvíme o oběti času, musím obětovat čas. Rád bych však zmínil, že, ať chceme či ne, oběť má charakter ztráty, o něco přicházím, něčeho se vzdávám. Nemyslím, že zde jde přímo o oběť, protože můj čas vynaložený v hledání, čekání, mi je odměnou v setkání. Chtěl bych totiž říci, že oproti tomu, co vložím, daleko více přijmu. Myslím, že by se mnou naprosto souhlasil chromí spuštěný střechou a jeho přátelé. Čas, který vložili do čekání, byl nic proti tomu, co mohli přijmout.

Pokud jsme zažili osobní setkání s Bohem, pak víme, že cena času je směšná, že to je vklad velmi malý na to, kolik mi je nakonec umožněno vybrat. Kolik času dal Mojžíš Bohu? Prvně se s ním setkal u hořícího keře a uvědomil si, prožil, že chce, potřebuje, touží po dalším a dalším setkání. I proto chodil do Boží přítomnosti, díky tomu jeho tvář mohla být proměněna.

I dnes mám možnost zažít podobnou zkušenost jako Mojžíš. Pravděpodobně bude bez hořícího keře, ale kdo ví. Mohu prožívat tak osobní setkání s Bohem, jako prožíval Eliáš. Mohu přicházet k Bohu jako k Otci, stejně jako přicházel Ježíš. Stačí tak „málo“. Dát svůj čas, jako vklad, hledat v Písmu a ostražitě vyhlížet na obzoru svého života přístav setkání s Bohem. Zdá se to být jednoduché, kdyby ale skutečně tak bylo, nepotřebovali bychom pomoc Ducha svatého. Avšak dostali jsme jej mimo jiné právě proto, abychom trefili k trůnu milosti, abychom se mohli setkávat s živým Ježíšem i ve všedních dnech svého života.