18. neděle po Trojici – Mk 12:28-34

Láska, slovo, termín, který rozechvěje nitro většiny lidí. Někomu možná připomene chvíle dávno minulé, nenávratně ztracené, jinému současnost, touhu být někde jinde, než toto číst, pro dalšího je to sen, který se má teprve stát skutečností. Pravděpodobně není zevšednělejší a žádanější role pod sluncem, než té, kterou hraje v životech lidí láska.

Touha, aby láska hrála ve filmu, kterým je náš život, je nepopiratelná. Nemusí však nutně hrát hlavní roli, od toho tu máme jiné, povětšinou ty či to, kdo či co je předmětem lásky. Přesto má či chceme ji obsadit do druhé, třetí hlavní role našeho žití. Problémem však je, že každý z nás, ať si to přizná či ne, má touhu improvizovat, být hercem, režisérem i scénáristou zároveň. O produkčním nemluvě. Máme jasnou představu, kdo v jaké roli má být. A hlavně, jak přesně má láska hrát. Někdo ji chce umírněnější, jiný vášnivější, další bláznivou a jiný pevně oddanou. Případně jinak, je nás moc na světě a každý má svůj vlastní odstín požadavku na lásku. To vede ke střetu, nepochopení a možná i hrubému nedorozumění. Od lásky se obvykle odvíjí to, jak mají hrát ostatní v tom našem životním filmu. A když herec, který má zároveň svůj vlastní film a své vlastní pojetí, mi jej chce přinést do mého, jsem rozčarován. Velmi citlivě řečeno.

Láska má jistě význam, jen bych rád věděl jaký. Otázka, kterou položil básník Oscar Wilde. Otázka, která vystihuje rozčarování a zmatek, jež láska působí. Těší i bolí zároveň, chceme ji i odmítáme, toužíme žít bez ní a neustále ji hledáme, chceme milovat jen sebe a přesto si hledáme objekt našeho zájmu, který bude hrát prim v našem životě. I kdyby to měli být jen tři zlaté rybky v akvárku na stole pracovny. Vnímáme, že význam má, a zároveň nám dochází, přes všechny definice a tisíciletí promýšlení této lidské zkušenosti, že nám uniká. Že každá teze o lásce je nedokonalá, že nikdo ještě neřekl něco jako Phytágorovu větu jen na téma láska. Phytágoras definoval skutečnost tak, že ji není co vytknout. Součet čtverců nad odvěsnami se vždy bude rovnat tomu nad přeponou, nikoli jinak. Takové vyjádření lásky však neexistuje, ač jich je mnoho. Víme, že význam má, ale jeho základ uniká vystižení.

Chce-li Bůh od nás lásku, chce něco, co nemůžeme spoutat do pouček, svázat do návodů, evidovat v kartě pracovních výkonů. Chce něco, co si nemůžeme odpracovat, z čeho se nelze vykoupit, co nejde nahradit čímkoli jiným. Chce od nás něco – lásku, kterou nejsme schopni myslí postihnout, ale jsme schopni, jsme vybaveni k jejímu uskutečňování.

Člověk s talentem hudby nemusí znát noty, nemusí znát píseň a přesto je, po vyslechnutí první sloky a refrénu, schopen ji doprovázet, zpívat a nikoli falešně. Musí však do toho skočit, jinak zůstane dál němým posluchačem, šedým davem ač má vybavení být jedinečným barevným originálem.

Člověk může naslouchat chvíli hudbě lásky v podání profíka, má možnost se přidat, nebude vyveden z koncertní haly, ba naopak. Pokud se ale nepřidá, zůstane jen šedí, zírajícím, možná i obdivujícím davem, ale ne interpretem. Lásku jsme nesložili, nejsme jejím autorem, možná úplně nechápeme každý takt této skladby a nerozumíme, proč tam je zrovna to či ono, ale můžeme ji zahrát, můžeme ji žít. Můžeme se přidat k tomu, kdo je jejím skladatelem i interpretem zároveň, k tomu, který podrží rytmus i tehdy, když my nebudeme stíhat prstoklad, zahrajeme mimo rytmus či falešně.

Když jsem chodil do hudebky učit se hrát na kytaru, hrával jsem společně s panem učitelem. Vzhledem k tomu, že jsem měl i k hraní, které mám rád a bavilo mě, laxní přístup, jako vždy, ne vše mi šlo tak, jak by mělo a mohlo jít. Když jsme takto hráli společně, i na těch „zuškovských“ přehrávkách, on zdánlivě hrál druhou kytaru a já první, cosi sem tvořil, občas se ztratil. On mě však povzbuzoval; hraj dál, pokračujeme, nestavíme, hrajeme. A bylo to fajn. Umělecky, hudebně možná bída, ale mě to těšilo a nebyl to stress jako dříve, kdy jsem piloval dvě tři skladby a posléze upoceně je přehrával. Volnost a svoboda dělat chyby vedla k tomu, že navzdory laxnímu přístupu, jsem doma začal cvičit, hrát stupnice a různé blbůstky na protažení prstů. Což jsem dříve nedělal. Stačilo málo, být pozván a hrát, byť ne zcela dobře.

Bůh nás zve ke své skladbě lásky, základní výbavu máme, skladba se nezastaví a můžeme si ji užít i my sami, nejenom posluchači, můžeme se odvážit improvizace v rytmu, který udává náš mistr.

Lásku jsme však zaměnili za oběti, za rutinu, za upocené přehrávání. Místo lásky raději obchod. Já dám, ty dáš, každý máme, co chceme. Snad už dávno, ještě na stromech, člověk zjistil, že i nejlepšímu příteli není dobré dávat všechno jenom z lásky. Proč? Protože nikdo nám nedá tu jistotu, že i zítra bude nejlepší přítel ještě přítelem a se stejnou obětavostí lásky přistoupí i ke mně, budu-li v nouzi. Natož dávat někomu, kdo už dnes není mým přítelem. Zároveň jsme jako lidstvo moc rychle pochopili, že naše přežití není v jednotlivcích, ale ve skupině. A i když ti druzí nemusí být mými přáteli, abych přežil, potřebuji, aby byli vybavení alespoň z poloviny jako já. Dát jim však kyj či pazourek jen tak? Co když je zítra přejede mamut nebo utečou do jiné tlupy? Nejspíš i tak nějak vznikl obchod a slevy pro přátele. Avšak ani kuře, natož člověk, zadarmo nehrabe, se nerozdává. Něco za něco, jinak to nejde a jinak to nefunguje.

Stejný princip uplatňujeme vůči čemukoli, včetně Boha. Už z prvním uvědoměním člověka, že nad hlavou nemá jen jeskyní klenbu, případně pouhé hvězdy, měsíc a slunce, přišla snaha se vykoupit či si zaplatit Boží blízkost. A čím více člověk upřímně a zoufale toužil být blízko Bohu, tím větších obětí se odvažoval. To proto, aby dokázal, Bohu i sobě, že mu o to jde. Pro nás děsivé lidské oběti, případně rodiče obětující vlastní děti, nejsou ničím jiným, než zoufalou touhou uplatit Boha. Podmanit si ho, zavázat si ho, prokopnout dveře do jeho blízkosti.

I dnes jsme ochotni přinášet různé oběti, které dokážou, že stojíme o Boží přízeň, požehnání. Že naše víra není prázdná a falešná. Někdo rozláme všechna hudební CD, která nejsou křesťanská, jiný popálí všechny knihy, další zahodí televizi, jeden v pátek nejí maso, další se týden co týden postí, jiný v neděli nezapne ani rádio. To nejsou špatné věci, ale ani jedna, sama o sobě ani v kombinaci s dalšími nás k Bohu nepřiblíží. Oběti, jakékoli, si svým způsobem můžeme strčit za klobouk, velmi jemně řečeno. Jde o něco mnohem víc, než o byznys, který konec konců máme tak rádi, že jej uplatňujeme vždy a všude.

Jde o skladbu lásky, jejíž takty nás mohou zavést tu k tomu, tu k onomu. Stejně jako chlapec, jež začíná mít vážnou známost s dívkou, je-li alespoň trošku při smyslech, sundá ve svém pokoji fotky dívek předešlých, byť platonicky obdivovaných či více. Tak i já sundávám ze žebříčku těch či toho, co hraje v mém životě význam, to či ty, kdo tam byli dříve. Tu je to hudba, tu jsou to knihy, tu je to možná i to rádio či televize nebo nějaký sport či jiný člověk. Na vrcholu je nyní někdo jiný. Moje láska, kterou zvu do svého pokojíku, nebude přece koukat na řadu těch, kteří byli před ní. Přece chci, aby byla víc než jen další promarněnou trofejí na zdi, chci, aby to bylo na celý život.

Český filozof a sportovec, mimochodem v r. 1998 patřil do vítězného týmu MČR v Americkém fotbalu, Milan Studnička řekl, že: „Láska je dokonale jednoduchý systém, jak se o vše podělit, rozdělit či zanechat každému jeho přirozený životní prostor.“ Ačkoliv jde o další z řady nedokonalých vysvětlení lásky, dle mého vnímání bytí mi je bližší než jiné. Láska jako přístup, kdy dávám každému to, co mu přirozeně, z podstaty konkrétního jedince, náleží. Velmi prostě řečeno to znamená, že:

Můj vztah k Bohu je takový, že je skutečně i mým bohem. Nevnímám je jen jako vzdálené, byť nejvyšší bytí, nevnímám jej jen jako blízkého všemocného přítele, odvažuji se přijmout jeho nárok, jeho přirozené místo v mém životě, kterým není žádné jiné, než to nejvyšší. Bůh je ten, jehož názory jsou pro můj život směrodatné a to nikoli jako zákony republiky či slova, třeba i osvíceného, tyrana. Ale jako toho, s nímž se chci ztotožnit, jehož pohled na věc mne zajímá, jehož pohledu si vážím a toužím mít stejný, toužím mu být blízko, být jako On.

Snad se vám to stalo, že jste objevili ve změti lidstva bytost, člověka, který vás učaroval a vy jste chtěli být jako on, případně částečně, v určité oblasti. Hrát na kytaru stejně jako učitel, myslet stejně hluboce, ale vtipně a kriticky jako přednášející, obchodně prosperovat jako ten či onen. A dalo by se pokračovat. V takové chvíli povětšinou člověk pečlivě naslouchá tomu, jež mu je vzorem, mentorem či průvodcem v dané oblasti. Přejímá, snad až nekriticky, jeho názory, myšlenkové postupy atd. Chce být jako on, podobně jednat, podobně bystře promlouvat atd.

Právě tak, ba daleko více, láska dává místo Bohu v mém životě. On je mi vzorem, on hraje a já se přidávám, nikoli že si ho povolávám jen na chvíle, kdy v některých částech skladby života tápu.

A jelikož ta Boží skladba lásky je o člověku, tak i já, dávám-li Bohu místo, životní prostor, který mu přirozeně náleží, se k ní přidávám. Je to trochu divoké, místo aby vzniklo úzké pouto mezi mnou a Bohem, vzniká cosi jako trojúhelník. Bůh, lidé, které on miluje, a já, jeden z nich. Já, jako ten jeden, vystupuji, společně s jinými, z šedi davu a přidávám se ke skladbě lásky, kterou Bůh hraje. Přidávám se ke svému mistrovi, s přibývající dobou hraní zjišťuji, že tato hudba je nejenom krásná, ale i veselá, že si mohu dovolit i nějakou tu kudrlinku, střihnout možná i trošku improvizace. Někdy to sedne přesně a pokývání mistrovy hlavy mi je odměnou, jindy skončím nějako divně a úsměv všech ostatních mi dává jistotu, že jsem byl více komikem, než hudebníkem. Případně jindy to zazdím tak, že se neobjeví žádný úsměv, ale jen možná trošku zklamaný, ale i přísný pohled mistra a já vím, že takto ne. Pak možná s novou nervozitou hraji dál, odpouštím si různé blbůstky a snažím se pochopit, co bylo tak děsivé, abych se tomu napříště vyvaroval.

Boží láska k člověku, kterou sdílím, kterou se řídím, je-li Bůh v mém životě na prvním místě, se projevila i nesmlouvavým zápasem o člověka, ale zároveň ochotou neustoupit od lidské svobody a vždy dbát na to, aby se člověk mohl rozhodnout. Aby zůstala zachována volba, aby zůstala zachována láska, aby nevznikla osvícená tyranie, natož něco zhasnutého. Ježíš přišel zvěstovat, že Bůh se nezměnil, byť my lidé s naší náboženskostí jsme z něj udělali podle potřeb cokoli, bylo kdykoli třeba. A říkal to nejenom slovy, ale i činy, ztotožnil se se skladbou lásky a ukázal nám, jak se přidat, co to znamená, když je Bůh mým mistrem, učitelem, pánem i přítelem zároveň.

„Láska je podobná jen lásce, k ničemu jinému ji nelze přirovnat.“ opět Oscar Wilde. Vystihl jednu důležitou pravdu, že lásku nejenom že těžko přirovnat k něčemu jinému, ale sotva ji i nahradit něčím jiným. K autu lze mít originální nebo neoriginální náhradní díly, ale s láskou nelze. Buď je a nebo ne. Buď je Bůh a jeho zájmy na prvním místě v mém životě, nebo tam je cokoli jiného, byť by to byla i služba Bohu či naplnění všech jeho přikázání, zachování čistého svatého života. Ježíš nám však vhodně ukázal, kudy či jak se vine cesta s Bohem tam, kde má být. Možná by si někdy daleko raději přál zůstat sám, v klidu rozjímat, přemýšlet a hovořit s Otcem, ale byl s lidmi, protože Otec lidi miluje a pečuje o ně. Možná by si přál raději ve stínu chrámu hovořit se znalci Písma, hovořit o tom, co rozechvívalo jeho srdce, ale místo toho byl s lidmi a za to protivníky účelně nazván ochlastou a žroutem. Byl tam, kde šlo o druhé lidi, šlo mu o ně tak, jako nebeskému Otci, tak dalece, že byl schopen a ochoten jít až na kříž. Nechat se těmi, které miloval zbít, mučit, poplivat a zabít. A to jen proto, abychom pochopili, že jakékoli oběti jsou ničím proti tomu, když se přestaneme profesionálně zbožně a svatě tvářit, ale začneme žít, možná nedokonale, sem tam směšně, ale i děsně, lásku. Milovat Boha, milovat i ty, kteří jsou kolem nás. Společně s Bohem zápasit o jejich záchranu.

Odvažme se i ve všední den vystoupit z šedi davu, přidat se ke skladbě lásky a být tu pro druhé. Odhoďme všecku náboženskost, obchodní zápal po požehnání, zkostnatělou obětavost či farizejskou, byť obdivuhodnou, přísnost. Nic nového neskládejme, přidejme se k tomu Božímu zápasu lásky o člověka.