17. neděle po Trojici – Mt 16:21-28

Jedna ze zkušeností lidstva je, že nic není zcela nemožné, možná dočasně, ale ne navždy. Stačí krapet času, sto, dvě stě či pět set let a problém pokoříme. Homér přemýšlel o Ikarovi, Da Vinci načrtával stroj a dnes si lze koupit letenku, vznést se do oblak, stejně snadno, jako v pravěku zakopnout o mamuta. Stačilo krapet času a nemožné se stalo možným. Jinak řečeno, když se chce, všechno jde.

Ač se všeobecně říká a doporučuje, abychom problémům předcházeli, většina lidstva se řídí heslem, co nehoří, se nehasí. Důvodem takového jednání je právě přesvědčení, že lze uhasit, vyřešit, ledacos. Jen to chce dostatek času. Student se na maturitu zapáleně učí v posledním týdnu, zkoušky na univerzitě páchá podobně, později v životě tomu není výrazně jinak.

Na základě této zkušenosti si mnohý hluboko ve svém nitru říká: i kdyby náhodou byl věčný život a já po smrti nebyl mrtvý, pak to vyřeším. Zemřelo jich mnoho přede mnou, pokud je nějaký problém, a je-li nějaký ten druhý břeh, budu jej řešit hned, jak ho uvidím. Nemusím se strachovat. Všechno jde, když se chce. Stačí jen krapet času.

Čas je veličina, které se ve věčnosti nemusí vůbec dostávat a sázet na to, že tam, kde není, ho bude více než dostatek na řešení problému, o kterém nyní vím tak málo, je, citlivě řečeno, velmi odvážné.

Petr, ta skála, na které začal Pán budovat své společenství, nechtěl nic slyšet o utrpení, o problémech. Možná i tušil, že by se to tak mohlo vyvinout, že by snad i mohli Ježíšovi soupeři usilovat o fyzickou likvidaci. Možná, rozhodně to ale nechtěl řešit teď, vůbec se o tom bavit. O smrti se přeci nemluví. Obzvlášť v tak mladém věku, jakýchsi tři a třiceti. I na smrt dávající vyšší smysl je ještě času dost, Juda Makabejský nebyl žádný mladík, když padl v bitvě, Sokrat jakbysmet když popíjel bolehlav. Tudíž milý Ježíši, tohle budeme řešit později.

A se zlou se potázal, nejenom že Ježíš nepřipustil diskuzi, ani smířlivým tónem nehledal zlatou střední cestu: budu o tom mluvit jen jednou týdně apod., ba dokonce bez průtahů odeslal Petra pryč.

Ve chvíli, kdy je Petr osloven „satane“, vidíme někdy příliš mnoho, jindy zase vůbec nic či malinko. Zkusme tuto příhodu vidět na pozadí Božího díla pro člověka. Na začátku všeho je vzpoura proti Bohu, tichý i hlasitý odpor vůči stvořiteli, vnější i vnitřní nesouhlas. Člověk by rád zůstal jako vždy prohnaně tím třetím, který se směje naposled. Tím, kdo nešlápne vedle a nepřidá se k poraženému. Sám se však dostává, byť v tichosti, do opozice tomu, který mu vdechl život. Do opozice tomu, o jehož schopnostech konec konců pochybuje, jelikož se rozhodl s falešným pocitem jistoty počkat, až vše nebude jen o víře, ale i o hmatatelné jistotě. Až uvidí druhý břeh, až bude zřejmé, jak se věci mají.

Žel my lidé nedovedeme porozumět vážnosti a důsledkům takového jednání, které konáme, tedy hříchu. I přes tento, řekněme, nedostatek, Bůh se od nás neotočil zády. Nechal se bez soucitu vláčet ulicemi metropole, která všude vyhlašovala, jak mu slouží a patří, že jestli někde je Bůh, tak právě tam. Ti, kteří jej s úzkostlivou přesností uctívali, ti na něj se škodolibou radostí plivali či jej jen netečně míjeli. Ti, kteří prosili, staň se tvá vůle, mu dali zakusit předně tu vlastní. A to všechno proto, abychom pochopili, že nabídka odpuštění, slova o lásce, milosrdenství, nevezmou za své při našem prvním hříchu. Ač zabili Boha, přesto jim Bůh dal možnost návratu. My, ať chceme nebo ne, jsme prostě fyzicky nekřičeli: ukřižuj. O co více ta nabídka platí i pro nás.

Bůh, Ježíš Kristus, měl plán, jak dát lidem vědět, že to s nimi myslí vážně, že je miluje a záleží mu na nich. Petr, ač nevědomky, se postavil proti tomuto plánu. Chtěl vyškrtnout tu část o utrpení, lidské zlobě, nenávisti dopadající na toho, který těm samým přináší naději, odpuštění, milost. Rozhodl se stát v cestě zjevení Bohu, který se nenechá nikým odradit a i kdybychom jej stokrát odmítli, na vrch zabili, prokleli a kdoví jak znesvětili, stále nás bude milovat a nabízet odpuštění i přijetí.

Petr, ta skála, byl nyní spíše kamenem, tím natvrdlým. Nechápal, nerozuměl Bohu a pořádně nevěděl, jak se octl proti tomu, komu chtěl z celého svého srdce sloužit. Jak snadno se může člověk, toužící následovat Krista, dostat do opozice, stačí tak málo, řekli bychom chvilka nepozornosti. O co víc, častěji či neustále se musí neučedníci nalézat v uniformách armády zla, ač se schovávají kdesi v remízku v zemi nikoho.

V Adršpachu je skulina mezi skalami, tzv. myší díra – tuším, je tak úzká, že nelze v ní vytvořit dva směry, buď jdu tam nebo tam či jen překážím. Buď jdu směrem, kterým jde Ježíš, nebo jdu proti němu, nebo mu, stejně jako Petr, prostě jen překážím, bráním v cestě. Nevím, kde se v nás, lidech, vzala ta jistota, že postávání na jednom místě, valení si té své soukromé kuličky, či prosté nic nedělání, nemůže, ba nesmí být chyba.

Proč tomu nerozumíme či je zatěžko to pochopit? Protože naše myšlení, naše přesvědčení, náš zájem je v nás samotných, nikoli v Bohu či jinde. Jsme to my sami sobě, koho chceme následovat, s kým máme porozumění a pro koho pochopení. Pokud tomu tak je, pak není překvapením, že je nám, lidem, za těžko pochopit vážnost hříchu. Nedochází nám význam lelkování v cestě Bohu, případně nechápeme, proč je špatně či chyba, dělat pouze to, co uznám sám za dobré. Nemůže mi to v plnosti dojít, protože středem mého myšlení i směřování jsem já sám. Tragikomický paradox nastává ve chvíli, kdy středem mého bytí není Bůh, nejsem to dokonce ani já, ale je to někdo třetí. Což může být jiný člověk, kus dřeva či cokoli, čeho zájmy vyzdvihnu nade vše.

Petr se zachoval tak, aby byly zachovány zájmy Ježíše jako člověka, ale ne tak, aby byly chráněny Boží zájmy. A to byl problém. My můžeme v dobré víře do úmoru bránit zájmy církve, sboru, společenství, ale zároveň můžeme stát proti či alespoň v cestě Bohu.

Vysvobozením z tohoto kruhu nepochopení, láskyplného, charakterního nebo zlého bezcitného egoismu, jájínkovství, je vnitřní změna, obrácení. Změna směru, začátek pohybu či jaký to pro koho má konkrétní význam. Už nejdu proti, už nestojím v cestě, už nehledím na sebe s jistotou, že ať přijde cokoli, tak to nějak vyřeším, i kdyby to měl být život po té, co už asi není. Už nejdu touto cestou. Nyní žiji a dýchám pro zájmy někoho druhého. Skutečně zapírám sám sebe.

Je paradox, že Petr nám vystupuje ve dvou příbězích, kde hraje hlavní roli zapírání. Nejdříve zde, je takovým spouštěčem toho, co Ježíš říká. Je, spolu s ostatními, vyzván, aby zapřel sám sebe. Když pak přijdou chvíle, o kterých Ježíš mluvil a Petr mu je vymlouval, právě Petr zapírá a ukazuje nám praktický význam tohoto slova. Jen s tím drobným rozdílem, že zapírá nikoli sebe, ale Ježíše: neznám toho člověka! Vůbec mě nezajímá, že jej hodláte zabít, je mi to šumák. Byť špatný, přesto praktický příklad. Jsem ochoten se takto zříci, takto zapřít své zájmy?

Naše zkušenost je žel taková, že se s odvahou hodnou právě zmiňovaného Petra hlásíme k čemukoli, odvažujeme se nasadit i vlastní život, nebo alespoň finance, a to vše do doby, než k tomu skutečně dojde. Stejně jako malé děcko chceme jít první, ale hned za dalším rohem, když poblíž zle zaštěká pes, bereme nohy, případně i něco dalšího, na ramena.

Cestou z tohoto bludného kruhu je snad odvaha opět vstát, spolehnout se na Boží milost, kterou vskutku nic neodradí, a směle pokračovat dál. V čem? V modlitbách a pěstování touhy po změně smýšlení. Pokud my sami nebudeme chtít změnu, pokud my sami nebudeme usilovat o naslouchání Bohu, pokud my sami nebudeme přemýšlet o tom, kde jsou v mém okolí Boží zájmy, s největší pravděpodobností kolem nás Kristus projde a my si toho ani nevšimneme. Budeme na tom hůře než ten slepý, protože ani nezavoláme: smiluj se nade mnou.

Karel Barth jednou řekl o Bibli, že v ní najdeme jen to, co v ní hledáme. A pokud tam nehledáme vůbec nic, tak i to nic najdeme. Ono to platí celkově, co v životě hledám, to taky budu nacházet. Pokud jen sebe, tak to budou mé úspěchy, s čím se budu neustále setkávat. Postavený barák, pěkné místo v zaměstnání i společnosti. Možná to budou i některé neúspěchy, nabourané auto, nesplacená půjčka, rozhádaný soused apod. Jdu-li touto cestou, najdu jenom toto. Odvážím-li se však hledat Boha denně, i v obyčejných životních situacích, hledat jeho zájmy, odvážím se tvrdit, že se mohu těšit, na proměnu své mysli. Na rozšíření obzorů. Na širší pohled na sebe i svět kolem.

Proč se vzdávat sebe sama? Proč dobrovolně nebýt tím, kým jsem, kým chci být? Proč popřít své zájmy? To jsou závažné otázky, jelikož by bez nich mohlo snadno vzniknout zdání jakési stádovitosti, unifikovanosti těch, kdo následují Krista. Tvrzení, že opak je pravdou, nesmí zůstat jen u zoufalého výkřiku. Snad právě s tím a s ohledem na to Ježíš doplnil slova o nesení kříže. Každý ať vezme svůj kříž, není tu jeden pro všechny, není tu jedna velikost pro každého. Každý má svůj, každý má nést právě ten svůj, ne něčí cizí či jich více. Každý má být tím, kým skutečně je. Nikoli naivkou ruku v ruce se středověkou církví, že středem světa jsme my … zeměkoulisti, ale tím, kdo ví, že jako země má své slunce, tak my Boha, který je nad tím vším. Teprve pak se stávám planetou, kde může být nalezen život, než jen letícím kusem horniny kdesi v kosmu bytí.

To celé má jeden háček, kterému bez změny smýšlení a možná i s ní, sotva přijdeme na kloub. Tohle moje rozhodnutí se musí udát tady v mém životě a čase pro něj vymezený. Nemohu se spolehnout na to, že vše budu řešit, až to přijde do kurzu, tedy po smrti, ve chvíli, kdy si budu jist, že vskutku cosi je. Pak už bude pozdě.

Je to však velmi logické: na vítěze zápasu si mohu vsadit před zápasem, během zápasu, ale nikdy ne po. Na vítěze svého života si mohu vsadit též jen za svého života. Sotva později. Nabízí se mi pouze dvě strany, buď proti Bohu nebo s ním. Buď dám svůj život do jeho rukou a život naleznu, nebo jej dám někomu jinému, včetně sebe samotného, budu si ho úzkostlivě chránit a až se mi rozplyne, stále budu, ale už ne já, ale pouhé nic či cosi.

Sečteno podtrženo: Bůh přišel ukázat lidem, že je nic nemůže připravit o jeho lásku, zájem, milosrdenství a odpuštění. Dokonce ani sebezbožnější snaha mu nebude bránit, protože mu na člověku záleží více, než na nějaké kultovní seberealizaci. Bůh člověka miluje i přesto, že člověk dělá chyby, stojí mu v cestě a nechápe ho. I přesto Bohu na člověku záleží.

Člověk to může alespoň z části chápat, získat porozumění, pokud se odváží obrátit, zápasit o změnu smýšlení, povýšit nade vše ve svém životě Boží zájmy a ty hledat. Jinými slovy, hledat nejdřív Boží království ve všech všedních událostích života, než to ostatní.

A to poslední, toto pozvání platí pro živé. Nelze si hrát na třetího, který se směje, či spoléhat, že až přijde čas, nějak se to zvládne. Kdyby tomu tak bylo, bylo by zbytečné, aby Kristus přišel na zem.

Proto buďme tím, kým máme být; vezměme svůj kříž a následujme Krista.