15. neděle po Trojici – Mt 6:24-34

Chleba levnější nebude, pečení holuby do huby nelítaj, ubrousku prostři se a další nevídané kousky též patří do pohádek, příběhů, které se nikdy nestaly a nestanou. Všechny tyto věci však mají jedno společné, ulehčují, naplňují, alespoň v pohádce, lidské potřeby: hlad, mít co na sebe, mít neustále nějaký ten peníz při sobě apod. To vše za jedinečnou cenu, která je ve skutečnosti nulová. Vyjma snad kouzelného kabátu z pohádky S čerty nejsou žerty, kdy se jeho vlastník nemohl umýt. Přesto stálo za to, mít jej.

A co poskytují tyto či další pohádkové vymoženosti? Dávají člověku jistotu, že už nikdy se mu nestane, že by neměl co do úst, už nikdy se mu nestane, že by trapně stál u pokladny a musel říci: tak něco vraťte, nemohu si dovolit vše apod. Člověk sní o jistotě pro sebe, své potřeby, sní a ví, že stejně jí nedosáhne v takové míře, aby ji opravdu prožíval. Proto toto snění promítá to pohádek, fantasy příběhů atd.

Daná kniha nám mnoho prozradí o okruhu čtenářů, povětšinou i o autorovi, především však to, po čem touží: touží po vítězství práva a spravedlnosti, chtějí být těmi správnými, čtou knihy, kde vítězí nakonec dobro. Nebo naopak si raději razí cestu šedými uličkami podsvětí a dobro jim připadá na obtíž? Pak čtou ty opačné knihy. Ale všichni touží alespoň někde ve svém životě vnímat jistotu. Když ne skutečnou, tak alespoň tu literární, filmovou či jinou, která vzniká z fantazie člověka.

Ježíš nám, stejně jako Hospodin s Izraelem na poušti, nikdy neřekl, nebudete mít hlad, nebudete mít žízeň, vše se vždy zdaří a nikdy váš šíp nemine cíl. Přesto v tomto textu můžeme vidět zápas o jistotu člověka. Je nám ukázáno, že ty naše neduchovní potřeby, ty naše neduchovní jistoty – přijde výplata a kdy – nejsou Bohu lhostejné. Ke všemu Jeho zajímají ne proto, aby nám vynadal, o co přízemního a prázdného se zajímáme, Jeho zajímají proto, abychom my, Jeho děti, pokud možno, nezůstali hladoví, nazí, bez střechy nad hlavou.

Náš zápas o levnější chleba, pečené holuby a jistý příjem Bůh chápe, ví, že to patří k člověku, ví, že jej tak stvořil, s potřebou jistoty a dokonce ví, jak člověku tu jistotu dát. Než se však k tomu všemu dostaneme, dostaneme-li se, všimněme si chvilku právě Božího zájmu o člověka.

Dnešní příběh nám totiž Boha, Hospodina představuje na dvakrát. Nejdříve jako Pána, později jako Otce. Pojďme v tomto pořadí, tak jak si Ježíšova slova zapamatoval Matouš, tak jak k němu osobně mluvila.

Bůh jako Pán. Nelze mít dva pány. Lze však mít dva zaměstnavatele. U obou si odpracuji zákonem stanovený počet hodin, od obou vyinkasuji mzdu a všichni, předně já, jsou spokojeni. Dokonce lze být špionem dvou znepřátelených mocností a luxusně z toho profitovat – pokud vás neodhalí. Do té doby jsou všichni nadmíru spokojeni, jelikož dostávají ty nejkvalitnější zprávy, byť jejich stejné kvality jim zase unikají. Mít dva zaměstnavatele, jejichž zájmy jdou proti sobě, lze. Mít však dva Pány, to zas tak moc nelze.

Bůh jako pan otrokář. Drsná představa, biblickému myšlení však nikoli vzdálená. Jeden z úhlů pohledu na Boha takový prostě je. Bůh je pan otrokář, ti jeho služebníci v jistém ohledu jsou jeho otroci. Jistota, že je dobrým pánem, otrokářem se srdcem na pravém místě, nic nemění na tom, že jím je a každý, kdo mu slouží, je jeho otrok. A to není zaměstnání na osm a půl hodiny denně, to je na minimálně dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu, spíše ale víc. Tam už žádný další pan otrokář místo nemá. Otrok je buď toho nebo onoho, ale nikdy není dvou.

Dokonce i ve starověkých manželstvích měl otroky zvlášť muž a zvlášť žena, samozřejmě ne vždy, ale takové ty osobní, ty kteří byli k dispozici neustále, ano. Jsem přesvědčen, že právě toto chce říci Ježíš: Bohu, pokud mu chceš patřit a mít jistoty Božího dítěte, máš být k dispozici neustále, tam už není místo pro nikoho a nic jiného. Buď patříš Bohu, nebo někomu jinému, tohle prostě není zaměstnavatel a ty nejsi žádný nájemný nádeník, duchovní žoldák, co za mrzký peníz požehnání splní zadaný úkol, aniž by se ptal. Ty mu prostě patříš … a nebo ne.

Tento stav, tato skutečnost se neprojevuje pouze a jen duchovně, takže na hony vzdáleně od běžného lidského jednání. Projevem všední služby Bohu je ponejprv hledání Božího království a Jeho, rozuměj Boží, spravedlnosti.

Hledat Boží království znamená asi v tom nejprostším smyslu odhalovat Boží působení v nás samotných, odhalovat Boží řeč k nám skrze všední situace v zaměstnání, rodině: co mi tím říká Bůh? Kam mne tím vede? Odhalení, nalezení předchází hledání. Pokud nevyhledávám, pak nenalézám. Potom se nemohu divit, potom nemohu Boha vinit z toho, že nemluví, když neposlouchám. Zaujat čímkoli jiným později vyčítám Bohu, že nemluvil v čase, kdy jsem na něj čas měl já. Tím popírám Boha jako Pána mého života, tím z něj dělám jen zaměstnavatele, který má v mém životě vyhrazený čas.

Věřím, že hledat Boží království znamená vyhledávat společenství s Bohem a Boží rodinou.

Hledat Boží spravedlnost, zde se mne zaujala myšlenka J.Stotta, který říká, že jde o hledání, možná řekněme vytváření či uskutečňování Božích principů i mimo Boží rodinu, mimo znovuzrozené, prostě ve světě. Jsem tím, kdo hledá, kdo usiluje o naplňování, řekněme, Božích měřítek kolem nás.

Samozřejmě nyní je vážná otázka, která z těch měřítek se rozhodneme naplňovat, jestli ta trestně výkonná či ta, která přinášejí milosrdenství. Nemyslím, že je křesťanským posláním integrovat do společnosti předně jasné morální zákony, které posléze budou trestně vymahatelné. Víme, jak to dopadlo s prohibicí či s jakýmkoli jiným, rádoby zbožným, nařízením. Posláním Božího otroka je přinášet zprávu, či zprostředkovávat to, co sám přijal od svého Pána, kterého mohl poznat i jako svého láskyplného Otce.

Takto nám totiž Ježíš přibližuje toho, koho nejdříve nazval víceméně otrokářem, nyní. Jako nebeského Otce, který má zájem o obyčejnou trávu, kterou my buď jen posekáme, či usušíme, nebo spálíme či kdoví co. Tehdy se mimo jiné právě používala jako topivo. A Boha zajímá i ta tráva, jejíchž hodnota v našich očích je celkem malá. Bůh se stará, Boha zajímají i ti ptáci, co nám tu poletují. Evangelista Lukáš zvlášť vypichuje, že jde o vrabce. Pro žida škodná, nadto nečistý tvor. Pro nás asi jen ta škodná. Někdo bezvýznamný pro náš život.

Právě na protikladu, který vnímáme svým pohledem, Ježíš ukazuje Boží zájem o nás. Pro nás malicherné, bezvýznamné věci, mají v Božím pohledu význam, o co větší budou mít ty, kterým i my, lidé, svým pokrouceným pohledem význam dáváme? To je Ježíšova otázka!

Stejně jako jinde říká: ač jste zlí, kdo z vás dá dítěti kámen, když ho prosí o chleba? Stejně tak zde. Vy nevnímáte starost o nějaké kytky na louce či ptáky na nebi, Bůh ano, o co více asi vnímá starost o to, co už jste schopni postihnout? Máš starost o zaměstnání? Máš starost o svou prázdnou ledničku? Máš jedny tenisky a nevíš, v čem budeš chodit v zimě? Myslíš si, že to Boha nezajímá? Hodně moc se pleteš. Boha, tvého nebeského Otce moc moc zajímá, jak to s tebou bude. Co si vezmeš na sebe v neděli, co ve středu. Boha to nejenom zajímá, On chce pomoci.

Jak už to ale bývá, není to pomoc formou letícího pečeného holuba, ale spíše nalezením, otevřením cesty, kterou se člověk může vydat. Ta podaná ruka tu je, záleží na člověku, jestli se jí chytne a vzdá se vlastních představ a nároků na zajištěnost. Jinými slovy, odkud bude čerpat jistotu svého života. Buď od Boha, nebo od jinud.

Boží zájem o člověka i v těchto, možná řekneme, malicherných věcech, bez kterých však život nejde, je úžasný, neboť nám ukazuje nebeského Otce ve světle pochopení lidského života se všemi radostmi i starostmi. Zde není řečeno, že zajišťování obživy je přízemní, tělesná věc. Zde je řečeno, že Bůh sám se o to stará, jemu samotnému o to jde. Zde není řečeno, že shánění oděvů je duchovně nedůstojná věc, zde se dozvídáme, že sám nebeský Otec přemýšlí o tom, jestli každý z nás má co na sebe. Sám nebeský Otec, obrazně řečeno, si láme hlavu mnohem více než my, když vidí, že ztrácíme půdu pod nohama a možná příští měsíc si budeme muset jít půjčit apod.

Starověcí lidé si představovali, že bůh může obstarat pouze jednu oblast, a tak byl bůžek toho pramene, toho pole, bůžek obchodu, bůžek kovářů apod. Řečtí filozofové došli k tomu, že je nesmysl, aby bylo bohů jako lidí na Václaváku, usoudili, že jestli už je bůh, tak jen jeden. A tomu bohu předně jde o duši člověka, tělo je pomíjitelná schránka, o niž pečovat se vyplatí, ale není to nezbytné. Tělo je totiž mnohdy na obtíž. Pán Ježíš na to říká: Bůh se stará o trávu na louce, ptáky na obloze, proč byste Ho neměli zajímat vy se svýma rukama nohama?

I apoštol Pavel si bytostně uvědomuje, že Pánu Bohu není šumák naše tělo, a tak to velmi důrazně píše: uvědomte si, vaše tělo, vy celí jste Boží chrám a On ve vás přebývá.

Srovnání s chrámem je důležité; ohrožuje nás totiž stejný blud, který ohrožoval Izraelce, když měli Boží chrám v Jeruzalémě. Bez ohledu na naše chování a rozhodování, máme tu Boží chrám a Bůh nikdy nedovolí, aby jeho chrám byl zničen. Toto hloupé vysvětlení Boží přítomnosti je vedlo k odvážnému, ale naprosto nesmyslenému, kroku, který jim i sám Hospodin důrazně nedoporučoval. Výsledkem bylo zničení Jeruzaléma včetně chrámu.

To, že jsme Boží chrám, to že Bohu na nás velmi záleží a zajímá se o všechny naše potřeby, nám nedává falešnou a hloupou jistotu, že se můžeme chovat jakkoli neprozřetelně a Bůh vše za nás zařídí. On svůj chrám přeci nenechá zbořit. Jsem přesvědčen, že nechá. A pokud se vrátíme, opět jej pomůže postavit, stejně jako tehdy.

Nechci ale končit nijak temně, protože dnešní text mi připadá nečekaně prozářený Božím milosrdenstvím, které mohu předávat dál. Bůh mi nabízí jistotu, já se nemusím strachovat a žít ve stresu, jelikož vím, že tu je někdo se mnou, komu, pro mne možná překvapivě, jde o mne samotného daleko více než mně. Ten Pán, kterému na jednu stranu sloužím jako otrok, se mnou na druhou stranu zachází jako se svým nejmilejším dítětem. Přestože těch dětí má tucty. Nezajímá ho jen můj duchovní stav a čistota srdce. Zajímá ho i to, co se možná bojím zmínit v modlitbě, co mi možná připadá málo zbožné. Zajímá ho to, co budu mít na sebe, jestli mám co jíst atd.

A tento Boží zájem s největší pravděpodobností mám nést dál. To je ta dennodenní služba. Zájem, péče o druhé nejenom po té duchovní stránce, aby zaslechli evangelium, ale taky aby jim bylo pomoženo, pokud mají hlad či nic na sebe apod. Můžeme prožívat Boží starostlivou lásku, pokud svůj základ položíme na Krista, naší jistotou se stane On, nikoli naše zaměstnání apod. A tuto lásku ti Boží otroci, služebníci nesou dál.

Raději být tím nejposlednějším v Božím domě a moci poznávat Boží působení ve všedním životě, nežli být prvním v řadě bez Boha a muset hledat jistoty kdokoli a neznat, nevědět o tom, kterého zajímám celý.

Díky Bohu za Jeho zájem o člověka.