Příběh deseti malomocných a Ježíše bychom mohli lehce shrnout poučkou: i Pánu Bohu je nadmíru dobré poděkovat. Jistě bychom tím neudělali chybu, ale přemýšlejme o tom, kdo byl, kdo je dnes tím malomocným.
Malomocenství, dnes lepra, není vůbec příjemná nemoc a to obzvlášť v dobách, kdy na ni ani neexistuje lék. Tudíž není ani naděje, že tam či jinde naleznu záchranu. Žádná cesta nemá cíl, žádný doktor nemá lék. Jak s oblibou pesimisté říkají: život je čekárna na smrt, malomocenství zaručovalo protekci v této frontě. Chtě nechtě s touto nemocí se člověk šedin nedočkal. Ke všemu šlo o nemoc nakažlivou, infekční, tudíž všichni v dané frontě, s nadějí, že na ně přijde řada později či se zapomene, takového malomocného šoupli vpřed sami.
Být malomocný znamenalo být mrtvý. Pro rodinu, pro společnost, pro všechny. Jediný, kdo si takového člověka všímal, byli ti ve stejné situaci. Vznikaly tábory, komunity nemocných. I dnes tomu stále tak je, byť se o tom moc nehovoří a nemoc není rozšířena. V Evropě je takové místo v Rumunsku. Tábor, který zůstával dlouhá léta utajený, kde nic nebylo, jen prostor k pohybu. Pokud člověk onemocněl, byl do něj odvezen a ven se už nikdy nedostal. Dokonce to za vlády komunismu, což není tak dávno, šlo tak daleko, že takový člověk byl evidován jako mrtvý. Kdo byl malomocný, byl už pro všechny mrtvý.
Dnes v naší zemi, společnosti tato nemoc zjevně tolik není, spíše jen výjimečně. Přesto můžeme říci, že mnozí lidé jsou mrtví za živa. Vždyť např. čteme: kdo v něho věří, nebude souzen, kdo nevěří, již je odsouzen. Ten „kdo“ je Ježíš. Rozdíl od lepry je v tom, že se nám tato nemoc – hřích líbí. Když člověku zjevně hnije a odpadá maso, nadšení není. Naproti tomu, když mu hnije a rozpadá se duše, vcelku jej to baví. Vážnost hříchu nedovedeme pochopit, ale to není omluvou pro naprosté přehlížení, dělání jako by nic. Hřích v životě člověka je mnohem vážnější, než lepra či mnohé jiné nemoci. Sami dobře víme, že stačí něco, kašílek či rýmička, a hnedle se hrabeme v lécích či běžíme do lékárny nebo k doktorovi. A nezastavíme se, dokud nemoc neporazíme či ona neporazí nás. Jen s tím hříchem to je trochu laxní.
Podívejme se trošku blíže na hřích, čím je, jak jej lze chápat. Vzpoura proti Bohu. Je zřejmé, že letitý věřící pokýve hlavou, dodá: to je špatné. Uvědomme si však, že vzpourou proti Bohu je víceméně jakékoli neuznání jeho autority, jakékoli ignorování jeho hlasu, jakékoli přehlížení Boží vůle pro můj život. Nebo též představa, že já – homo sapiens jsem rovnocenným partnerem pro Boha, minimálně v diskuzi. Hřích jako vzpoura proti Bohu v konečném zúčtování je prachobyčejný egoismus, kdy dělám pouze to, co uznám sám za vhodné a co sám prohlásím za Boží vůli pro můj život. Nikdo jiný, byť by se jednalo i o samotného Boha, to právo nemá.
Mimo jiné bychom mohli říci s trochou nadsázky, že se jedná o takovou duchovní pubertu, byť s fatálními následky. Rodiče jsou blbí, nic nevědí, nic nechápou. Kdo mi rozumí, když už, tak to ti moji milí kamarádi. Že je náš nebeský Otec blbý, to nikdy většinou neřekneme, že nás nechápe, či nechápe, nerozumí té či oné situaci, možná neřekneme, ale prostě v tichosti to tak žijeme. Že nám rozumí jen naši kamarádi, kteří jsou v hříchu namočeni stejně nebo více než my? To je povětšinou zkušenost každého praktikujícího hříšníka.
Malomocnému nerozuměl nikdo lépe než další malomocný. Hříšník se necítí s nikým lépe než s dalším hříšníkem. Užívají si spolu ten svůj poločas rozpadu a navzájem se přesvědčují, že tomu tak není.
Možná ve svém životě neprožíváme přímo vzpouru a díky Bohu jsme z toho všeho už mohli vyrůst. Avšak moc dobře známe tu situaci, kdy jsme chtěli udělat něco moc pěkného a výsledkem bylo selhání, zkáza. Chtěli jsme dobro, ale v našich schopnostech bylo jen zlo. Minuli jsme cíl. Místo desítky trefili jen osmičku. Mysleli to upřímně a to bylo asi tak to jediné, co nakonec na tom všem bylo pozitivní. A hřích mimo jiné je právě tímto. Minutím cíle, šlápnutím vedle. Při střelbě je zřejmé, že stačí jeden nekontrolovaný nádech a mineme, byť o milimetry.
Kolikrát se nám stane, že při naplňování Boží vůle ji nějak pokoníme. Řekl bych mnohokrát. Vždyť tak snadno místo potěšení, které chceme přinést, přitáhneme sebou šedý mrak smutku. Úsměv, který neseme, je pochopen jako výsměch či nepochopení apod. Ve vztahu k Bohu chceme žít v čistotě a záhy skončíme v zajetí zákonických pravidel, následně si čteme v Bibli výroky o zmijích a hadech. Chceme nést evangelium, doslova pácháme evangelizaci, misii, výsledkem jsou však ještě pevněji zabouchnuté dveře. Myslím, že zkušenost se šlápnutím vedle v dobré víře, je pro nás, křesťany, velmi častá.
Řekněme, že to je taková pomoc, kdy malomocný vysmýčí barák, ale nechá v něm infekci.
Jiným pohledem na hřích je vnímání jej jako překroucení. Není to vzpoura, není minutí, byť těsné, je to uchopení dobra, Boží vůle, a její vylepšení či upravení k obrazu svému. Jen si představme příběh o potopě, Noeho, který dostane náčrt archy od Pána Boha a on ji začne stavět i s malými vylepšeními: o něco širší, delší, aby bylo více prostoru, nouzový východ atd. Záhy to bude úplně jiná loď, než kterou dostal za úkol stavět a dá se předpokládat, že takové by Bůh sotva požehnal. Případně si připomeňme krále Šalamouna: izraelci měli za povinnost brát si za ženy jen ty, které věřili v Hospodina. Šalamoun ve své moudrosti upřednostnil zájmy království a politiky, výsledkem byl duchovní pád.
Vylepšování Boží vůle je obvykle tragický omyl v dobré víře. Což je hřích po většinou vždy, ať se jedná o vzpouru, o které si myslím, že na ni mám právo, či prosté minutí cíle nebo různé zlepšováky.
Být hříšníkem znamená být, alespoň v našem příběhu, jedním z těch deseti malomocných. Být tím, kdo si rozumí nejlépe s dalším hříšníkem, být tím, kdo ve své podstatě touží mnohé ve svém životě změnit, uzdravit. Být tím, kdo nemůže nyní být s rodinou, se svým Otcem i sourozenci, protože ho odděluje infekční nemoc.
Buď se s tím smířím a přijmu to, nebo se vydám na cestu, o které nevím, zda-li vůbec má cíl. Ale ona cíl má, stejně jako měla tehdy pro těch deset malomocných. Cílem, branou k životu byl Ježíš jak v tom fyzickém světě, tak dnes v tom duchovním. Jen se to zdá strašně nepravděpodobné a nejisté. Jen člověku připadá moudřejší se smířit s údělem smrti a přijmout ji jako nezvratný fakt o následné nulové existenci. Jen se jeví jako naprosto bláznivé vydat se na cestu, jejíž konec, cíl, je předmětem pouhé víry. Avšak víra v životě člověka znamená víc než všechny jistoty a přesvědčení. Živá víra, naděje dovede obrátit i zdánlivě ztracené zápasy. Jak říkají sportovci, chce to i kousek srdíčka.
Kouskem srdíčka nemyslí nic jiného, než víru ve vítězství a ochotu k oběti, odříkání, i když se zdá zbytečná. V ostatních oblastech lidského života tomu není jinak. Stejně na té cestě malomocných. Buď mohu zůstat v komunitě, užívat si života a snažit se žít, jako kdybych žádnou nemoc neměl, nebo se mohu vydat na cestu s vírou, že ten nejistý konec, je pro mne vzácnější, než jistá smrt v slastech.
Náš příběh má „happy end“, deset odvážných, kteří se vypravili na nejistou cestu bylo uzdraveno. Ačkoliv to byli oni, kdo si nedal pozor a nakazil se nemocí, přesto je Ježíš uzdravuje. Ač by mohl říci, byla či je to vaše chyba, byť životní, sklání se a nevyčítá. Dokonce se neptá, jak se ti to přihodilo, popiš chvíli, kdy a za jakých okolností ses nakazil. Nepitvá se, ale řeší. A řekněme, že velmi rychle. Jděte se ukázat kněžím. A po cestě si už všimnou, že jsou uzdraveni. Žádné prodlužování.
V tom můžeme vidět velkou naději, že ač někdy hříchem oplýváme, Ježíš nevyčítá, pokud se odvážíme vyrazit z komunity hříchu na nejistou cestu za nadějí. Ježíš nezkouší, ale odpouští. On sám říká, že přišel pro ty, co zahynuli, pro ty, co jsou mrtví, pro ty, co žijí ve vzpouře proti němu, či šlápli vedle nebo jen nemohou trefit terč. On pro ně, pro nás přišel s nabídkou odpuštění a nové cesty v životě. Už nemusíme žít ve společenství hříchu, už nemusíme být malomocní, stačí jen říci: Pane, smiluj se nade mnou.
Náš dnešní příběh však má trošku nečekaný závěr. Jen jeden z těch deseti se vrátil a poděkoval. Ke všemu to byl samařan. Co znamenalo tehdy ve světě židů být samařanem? Jednalo se o lidi nejistého původu z oblasti Samařska. Šlo o malou část židů z dávno zaniklého Severního království, většinu však měli všelijaké národy, které sem byli posláni různými vládci. Zajímavé bylo, že tito pohané měli přesvědčení, že musí uctívat místní bohy, aby se jim vedlo dobře. A tak záhy od prvních přesídlenců zde začalo fungovat něco, jako misie. Ačkoli všichni obyvatelé nakonec brzy uctívali Hospodina, mnozí si ponechali i své bohy z domoviny. Ti se sice časem vytratili, přesto oproti tzv. pravověrným židům tu bylo podivné uskupení. Vlastní roztržka mezi židy a samařany byla zapříčiněna odmítnutím samařské pomoci při práci na obnově chrámu. Ale konec historie, shrňme si: z pohledu žida se jednalo o pochybnou náboženskou existenci, která se snažila tvářit jako on. Která jej poškozovala v očích okolního světa.
Dnes, když uchopíme celý pytel lidí, kteří si říkají křesťané, sem tam nám budou vstávat vlasy hrůzou nad tím, kdo všechno si tak říká. Od lidiček zároveň praktikujících voo-doo až po ty, kteří tvrdí, že Ježíš po svém vzkříšení chvíli působil v Egyptě a pak odešel do Ameriky. To jsou extrémní příklady, přesto, myslím, že můžeme otevřeně říci, že někdy na jiná křesťanská společenství koukáme stejně, jako židé na samařany. Nenechali bychom si od nich pomoci ani při stavbě sborového domu.
Přesto, ať chceme nebo ne, hřích, to naše duchovní malomocenství nás hodí do jednoho pytle a nedělá rozdíly. Cesta z něj je pro nás všechny stejná, jenom Ježíš nás může zachránit, uzdravit, očistit. A potom nám může být příkladem možná někdo, koho bychom naprosto nečekali. Někdo, kdo zapomene na všechny pravidla, co je potřeba splnit, aby mohl být společensky čist. Někdo, kdo si nejde nejdříve oběhat kazatele, faráře, staršovstva, biskupské komise a kdesi cosi, jen aby byl už už zbaven kázně, klatby, bylo mu vráceno členství apod. Někdo, kdo tohle tak trošku nechá plavat a běží nejdříve poděkovat Bohu.
Těch deset nám je nadějí, ten jeden nám je příkladem. Příkladem, že příklad víry může být i tam, kde bychom jej nehledali. Protože důležitější než všechny naše zvyky a tradice jsou dvě věci: umět říci prosím a nezapomenout na děkuju. Nejenom v životě, jak to rodiče vtloukají dětem do hlavy, ale též ve vztahu k Pánu Bohu. Na začátku bylo prosté prosím, smiluj se, na konci o nic složitější: díky ti. A v tom se zrodil, pro toho člověka doslova, nový život, mohl opět začít žít, vrátit se ke své rodině, své práci, do svého města. Pro nás, křesťany, se v tomto rodí nový život založený na Kristu Ježíši, případně se v tomto rodí nová milost pro každý den, nová naděje, že nemusím žít život mrtvého.
Za to a mnohé další, ale předně za to, ti Bože patří náš dík i chvála. Za to, že jsi se otočil k nám hříchem nemocným a dal jsi nový život skrze svého syna, Ježíše Krista. Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat