13. neděle po Trojici – Lukáš 10:25 – 37

Jedno z nejznámějších podobenství bible, pravděpodobně mnozí z nás již slyšeli jeho výklad tolikrát, že si to ani nedovedeme spočítat, přesto se u něj dnes zastavme a odvažme se naslouchat tomu známéme slovu s nadějí, že je živé a platné v každý čas lidského života.

Vše nám začíná trapnou událostí v životě jednoho zákoníka, která se stala v čase Ježíšovy poslední cesty do Jeruzaléma. My dnes, s odstupem času, můžeme říci, že kruh se začal uzavírat, smyčka stahovat, ale tehdy to ještě nikdo nevěděl a proto nepodsouvejme znalci zákona nějaký úkladný úmysl, ale spíše jen touhu vyniknout, překvapit a možná poučit před ostatními toho známého putujícího učitele. Nevíme, jak dlouho vymýšlel tuto otázku, zda-li byla jeho oblíbenou, kterou dostával do úzkých své kolegy a posléze zazářil či to bylo jinak. Tady však vidíme, že zář se nekoná a zákoník ztrácí půdu důstojnosti pod nohama a tak se chytá stébla, neplánovaně a netuší, jak to dopadne.

Ve společenství církve stejně jako v každém jiném lidském uspořádání panují napětí, fungují autority a touhy být autoritou, být významným a uznávaným druhými. Každý na to jde však trošku jinak, snad princip je stále stejný. Něčím, co sám dovedu zvládnout, dostat a nebo počkat až budou druzí v úzkých a následně ukázat, kudy vede cesta. Být takovým malý „sóterem“ v životech ostatních. Jen si nikdo nesmí moc všimnout, že to vše bylo předem připraveno a promyšleno. A tak někdo sedí a čeká, až si druzí nebudou vědět rady tu s tím, tu s tamtím a on bude pozván či přijde a zazáří. Další si pečlivě promýšlí otázku a pak ji s výrazem filozofa nadhodí a kochá se zmatenými výrazy tváří kolem sebe. Jakmile je napětí dostačující, zazáří.

Lidé kolem nás to ne vždy prohlédnou, my sami neprohlédneme druhé, ale víceméně to je pořád stejně trapné a zároveň směšné jako v příhodě ze života bezejmenného zákoníka. Ten si však vzal na mušku, v dobré víře ve svůj úspěch a naprosté nevíře a nevědomosti o skutečnosti věcí, samotného Boha. Zůstal na chvíli zaražen, když zjistil, že jeho převratná myšlenka se vší svou vážností je pro někoho naprostou samozřejmostí a moment překvapení se nekoná. A tak se pouští na tenký led, o kterém sám nic moc už neví: kdo je vlastně ten bližní?

Tato doplňující informace nám nejenom dovolí zjistit, kdo je bližní, ale předně též usměrní pochopení celého výroku, který pronesl zákoník. Celého spojení těch dvou biblických míst, jak známého „šema jisrael“, tak i onoho o bližním. Obě se nacházejí v knihách Mojžíšových, zákoník je znal a odvážil si je spojit. Však i později na dalších místech nového zákona budeme narážet na úzkou souvislost mezi vztahem k Bohu a vztahem k člověku. Lidský postoj vůči druhému je zrcadlem postoje k Bohu, ale i naopak. Nejsem-li schopen, ochoten milovat Boha, jak mohu tvrdit, že miluji člověka? Nesnáším-li lidi, jak mohu tvrdit, že snáším a vážím si Boží přítomnosti? Čím jsem blíže Bohu, tím blíže jsem jeho stvoření, nezištná, nic nežádající láska je Boží dar. Mít rád bližního svého, mít soucit s ním znamená soucítit se samotným Bohem.

Otázka, kterou dává zákoník: kdo je můj bližní; konec konců zůstává bez odpovědi. Nedozvíme se, kdo je bližním zákoníka, žádné geografické, sociální, intelektuální či kdo ví jaké vymezení. Na otázku: kdo je můj bližní? Je dána odpověď: ty buď bližním!

V takto položené otázce můžeme nalézt podobné směrování jako v mnohých jiných, které klademe sobě či druhým: v Bibli se mimo jiné píše: neste břemena jedni druhým; proto snadno vznikne v našich myslích otázka: nese vůbec někdo mé břemeno? Případně na jiném místě je výzva, abychom byli trpělivý k sobě navzájem. Nevzniká ale na základě toho otázka: má vůbec se mnou někdo trpělivost? A jinde čteme: modlete se za druhé. Neptám se někdy: modlí se vůbec někdo za mne? Ne snad že by tyto otázky byly zcela bezvýznamné, směšné a bludné, mohou nás však snadno svést k zaměření na sebe, místo na Boha. Proto je na místě odpověď: buď ty bližním! Kněz, levita bližním zbitému nebyli a je fuk, jaké důvody je k tomu vedli. Ty buď bližním.

Jaké to ale je být bližním? Jde o tu praktickou pomoc, nebo o tu duchovní, nebo o oboje? Jde o čas strávený s druhým či o co vlastně se jedná? Myslím, že odpověď nalézáme ve 33. verši. Samařan byl hnut soucitem. Bylo mu líto, toho zbitého, proto se zachoval tak, jak se zachoval, nikoli obráceně.

Jsem přesvědčen, že naším problémem obvykle je, že vše uchopíme buď příliš technicky či zase extrémně naopak. Jednou dbáme na jasnou vykazatelnost života, odškrtáváme činy, podruhé se s tímto řádně a spravedlivě rozejdeme, žel uvízneme v jakémsi meditativním ustrnutí, kdy už ani moc nestojíme nohama na zemi. Domnívám se, že být bližním znamená mít rád a projevovat to skutky. Případně obráceně, dělat dobré činy pramenící ze základů lásky vůči druhým.

Začněme takovým dosti přízemním obrazem. Slepice snáší vajíčka. V obchodech je vajec dost a cena není přímo nepřátelská, přesto jsou obvykle lidé ochotni zaplatit více za tzv. domácí vejce. Čím je to dané? Jakýmsi pocitem zdravosti a lepší kvality. On je totiž rozdíl, snese-li slepice jedno vejce denně nebo několik. Projeví se to jak na slepici, tak i na kvalitě vajec, konec konců jsou někdy tak trochu bez chuti a barvy.

On je totiž rozdíl, je-li čin vykonán na základě lásky, milosrdenství, soucitu nebo jen prostě proto, že mám být vykazatelný. Pokud se zaměřím na pouhou vykazatelnost, mohu toho možná i stihnout mnohem více, stejně jako „slépka“ v slepičárně, žel se obávám, že brzy se mé činy stanou stejně kvalitními a přitažlivými, jako ta vejce. Když jsou ve slevě, proč ne, ale pokud budou po ruce jiné, „zdravé“, skutky lásky, tak už nikdo nebude moc stát o mou výkonnost apod. Objevujeme tedy obvyklou narážku, zvednutý prst, který je pro Ježíše typický: zákonictví, sebezapření a pevná vůle jsou úctyhodné, ale Bůh touží po milosrdenství, lásce, nikoli po obětech.

Oběti mohu přinášet různé: čas, peníze, přiložení ruky k dílu, vyslechnutí, občerstvení atd. Ty věci nejsou špatné, pokud však zůstanou pouze sami, jsou na tom stejně jako suchý houskový knedlík na talíři. Jsou úžasné, výtečné, ale bez zelí a vepřového jsou jen nedokonalým odleskem toho, čím vlastně mohou být. Raději jeden knedlík se vším, než deset bez ničeho. Raději jeden peníz darovaný z lásky, než miliony bez ní. Raději neohrabaného pomocníka s dobrým srdcem, než perfektního s kamenným srdcem. Raději zdrclá buchta a úsměv, než dokonalá s tváří hodnou indiána na válečné stezce. Ač je to možná až příliš zjednodušené, je zřejmé, že milosrdenství není jen úsměv hladovému, poplácání po zádech toho, jež staví zeď apod.

Pro samařana v našem příběhu není ten zbitý jen předmětem, příležitostí k dobrému, charakternímu činu, o kterém bude moci později vyprávět kamarádům. Není to nic neosobního. Jemu je toho neznámého líto, ač jej vidí poprvé v životě, ač neví, kdo to je, je mu jej líto, a proto mu pomáhá. Ne proto, že se to má! Ne proto, že z toho něco kouká: lepší pocit, uznání či vděk druhých. Prostě jen proto, že s ním soucítí.

Uvědomuji si, že toto je nejspíše mnohem těžší, než snůška mnohých příkazů a zákazů, než tzv. modrý život či jakákoli jiná vykazatelnost. Soucítit, mít rád a proto se stávat bližním druhému, mi připadá mnohem těžší, než jen suše a rychle pomoci.

Nebýt jen obvazištěm, kde člověka zafačují, aby z něj krev nestříkala a zase vyhodí ven na ulici. Tím nechci říci, že tyto služby jsou špatné, avšak nelze aplikovat na osobní život člověka princip neosobního obchodu, servisu atd..

Už jen pozvání k životu s Ježíšem, předávání dobré zprávy o naději, by mělo být založeno nejen na tom, že tak máme dělat, ale i na tom, že nám na těch lidech kolem záleží, že jsme hnuti soucitem. Že mi slzy do očí vhání uvědomění si, kam se ti druzí ženou a není mi to jedno. Ne kvůli tomu, abych mohl později říci velké svědectví, ne kvůli tomu, abych se mohl lépe cítit před Bohem, jako zasloužilý křesťan, ale prostě jen proto, že ty kolem sebe mám rád. Nesení evangelia z lásky je něco jiného, než pouhá touha rozmnožit vlastní řady, být větším společenstvím apod. Uvědomuji si, že nést evangelium není zas takový problém, daleko komplikovanější je nést jej z lásky.

Žel někdy ta naše pomoc druhým a to včetně přinášení evangelia vypadá spíš jak upocená slepičárna, kde se hledí na produkci a posléze jsme překvapeni, že druhé lidi oslovují více nějací retro animisté, kteří, když už nic, tak jsou aspoň zajímaví. Páchat misii bez lásky může přinést více škody, než užitku. Dějiny církve mluví sami za sebe, žel.

Zastavme se u Pána Ježíše. Jeho život tady na zemi je protkán osobním přístupem. Když čteme jakýkoli příběh, kdy někoho uzdravil či jinak pomohl, vždy to má nádech osobního, neopakovatelného a nezaměnitelného setkání. Pokaždé to je jiné, potřební k němu nepřicházejí jako k lékaři do ordinace, ale setkávají se s ním jako s člověkem, který s nimi soucítí a na základě toho jim pomáhá.

Např. mu je líto davů, když vidí, že celý den pořádně nejedli a už pro to kručení v břiše není slyšet vlastního slova. Nepomáhá kvůli zvednutí popularity, nepomáhá kvůli tomu, aby mohli zůstat, oni by zůstali, pomáhá proto, že soucítí. A dalo by se pokračovat jinými příklady. I tím největším, kdy snímá hřích z každého člověka ne proto, že by to bylo něco úžasného, mocné a hodného opravdového Boha, ale prostě proto, že má člověka rád. Nedělá to proto, aby ukázal satanovi, kdo je tady Pánem, dělá to pro člověka a kvůli člověku, dělá to ze soucitu. On ví, jak se žije člověku v hříchu a zmatenosti, strachu ze smrti, nemocí či samoty. Ví jak je člověku, vidí jej a stejně jako samařan, ba dokonaleji a nesrovnatelně opravdověji, je hnut soucitem, milosrdenstvím, zastavuje a obvazuje rány, platí útratu a nabízí nový život. To vše jen z lásky.

A tak, když stojím před tím shrnutím všeho: milovat Boha a milovat bližního, společně se zákoníkem se ptám: kdo je tedy ten můj bližní, a odpovědí mi je: buď ty bližním! Tedy buď tím, kdo přichází za druhými z lásky, soucitu, nikoliv jen proto, že se to má, opět zjišťuji, jak ve skutečnosti je nemožné žít život, který se líbí Bohu bez Boha. Bez té bezedné studnice lásky, bez té nevyprázdnitelné slánky milosrdenství. Teprve proměňován Boží přítomností mohu prožívat kladný cit vůči dalšímu Božímu stvoření. Teprve naplněn Božím duchem mohu podávat ruku druhému z lásky a ne jen na základě sympatií či dokonalého sebeovládání.

Když se vrátíme k tomu prvnímu: milovat Boha, tak je zřejmé, že ani to není založeno v naplňování jakýchsi pravidel, ale v soucítění s Bohem. V odvaze žít s ním a vnímat dění kolem sebe tak, jak jej vnímá On. Na základě toho teprve jednat, nikoli jen podle nějaké šablony.

Vážnost příkladu bezejmenného samařana netkví tolik v tom, že dovedl pomoci, ale předně v tom, že byl jat soucitem a neskončil jen u dojetí, ale projevil jej i praktickou pomocí. Aneb: živá víra nesoucí ovoce. A to v Boží přítomnosti jde.