10. neděle po Trojici

⁴¹ Když už byli blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče

⁴² a řekl: "Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím.

⁴³ Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí a sevřou tě ze všech stran.

⁴⁴ Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil."

⁴⁵ Když vešel do chrámu, začal vyhánět ty, kdo tam prodávali,

⁴⁶ a řekl jim: "Je psáno: 'Můj dům bude domem modlitby', ale vy jste z něho udělali doupě lupičů."

⁴⁷ Každý den učil v chrámě; velekněží však a zákoníci i přední mužové z lidu usilovali o to, aby jej zahubili,

⁴⁸ ale nevěděli, jak by to měli udělat, poněvadž všechen lid mu visel na rtech.

(Luk 19:41-48 CEP)

 

1) Úvod

Asi nejzajímavější, případně nejvzrušující nám připadne zmínka o chrámu, prodavačích a Ježíši, který je vyhání. V našich myslích se spustí barvité obrazy o muži s delšími rozevlátými vlasy, bičem v ruce nekompromisně převracejícím stoly i židle se slizkými obchodníky a rozhodně pronášejícím heslo: Můj dům bude domem modlitby. Takové jednání, případně následné vyučování v chrámě dostává pro mne, člověka, nový a závažný význam, pokud si nejenom přečtu, ale i uvědomím, co Ježíš říká na počátku našeho dnešního čtení. Záhy po té, co slavnostně vjede do Jeruzaléma, smutně, s pláčem konstatuje, že jeho mise pro ty, kteří jej vítají, kteří tam nyní bydlí, pracují atd., bude víceméně marná. Celé to krásné město, se vší moudrostí i nádherou nepochopí a důsledky tohoto nepochopení budou neuvěřitelně nepříznivé.

My, kteří se dnes radujeme ze spasení, které bylo vykoupeno skutečným utrpením, skutečnou bolestí a opravdovou lidskou smrtí, si ne vždy uvědomíme, že Ježíš nepřišel zachránit jen nás, naše blízké, známé i neznámé, ale i tehdejší lidi. Byl židem, jeho rodina byli židé, jeho známí byli židé, vše kolem něj bylo židovské a to, co pro všechny židy bylo velmi důležité, bylo jejich město, chrám, místo, kde měli tak říkajíc jistotu, že se setkávají s Hospodinem. Uvědomme si, že Ježíš věděl nejenom to, že zachraňuje nás, ale i to, že ti jemu lidsky blízcí, vlastní národ, povětšinou zůstanou lhostejní. A toto rozhodnutí k lhostejnosti či aktivnímu odmítání spásy přinese nechutné ovoce. Ježíš to věděl, přesto šel. Plakal při otevírání brány milosti, neboť věděl, že mnozí kolem ní projdou bez povšimnutí či snad dokonce s odporem a vrhnou se vstříc záhubě jež se maskuje iluzí ráje.

2) Konec Jeruzaléma podle Josepha Flafia

Jako lidé si nejvíce vážíme svobody, možnosti být tím, kým chceme být. Věřit v to, čemu věříme, za svou pravdou stát. Rozhodnutí odmítnout Ježíše vedlo a i dnes vede člověka ke střetu s druhými a to v jakékoli podobě. Tehdy to skončilo známým, leč neúspěšným pokusem o povstání proti Římské říši. Dnes to dopadá mnohdy velmi podobně, jen kulisy jsou jiné, aktuálnější. Člověk povstává proti čemusi, bojuje za cosi, namísto aby žil ve vztahu, živém spojení s Bohem. Zastavme se však u toho, jak to tehdy dopadlo. Dobrý, leč smutný obraz nám poskytuje Josephus Flavius, ten obraz, který byl zřejmý již tehdy Ježíši. Ježíš, který přinášel nabídku pokoje, již předem věděl o fatálních důsledcích jejího odmítnutí. Cena odmítnutí, na které měl a dodnes má člověk nárok, byla tehdy taková:

Nejenom že to krásné město bylo kompletně obklíčeno a obhrazeno valem, krajina kolem vymícena a proměněna natolik, že se Josephus Flavius domníval, že člověk, který místo znal a přišel by do něj v době obležení, by mohl klidně stát před Jeruzalémem a netušit, že už je na místě. Válka vše zničila. Ale nejenom krajinu, ale i lidi. V obklíčeném městě vládl hlad a to takový, že dokonce matky zabíjeli a jedli vlastní děti. Lidé se navzdory šílenému postavení stále okrádali a vraždili. Mrtvé už nikdo nepohřbíval, tudíž obvykle zůstali tam, kde padli. Celkově vzato, z Jeruzaléma, jak se s ním setkal tehdy Ježíš a učedníci s ním, nezbylo vůbec nic. Nebe na zemi, kterým snad tehdy Jeruzalém pro žida byl, bylo nyní peklo.

Ježíšův pláč nebyl žádný filozofický či duchovní. Byl na místě, neboť každému, kdo byl citově spjatý s těmi uvnitř, bylo k pláči. A my víme, že Bůh se citově svázal s člověkem. Ačkoli by mohl být vládcem, soudcem, pánem, postavil sám sebe do role Otce otců, toho, který bere za vlastní všechny lidi světa. A otec, jeli otcem v pravém slova smyslu, je citově svázaný se svými dětmi.

3) Otec plakající, nikoli vítající …

V podobenství o marnotratném synu se nám Bůh představuje jako čekající otec, který vyhlíží, zda-li se jeho ztracený syn dobrodruh neobjeví na obzoru. Zda-li ten, který vše pošlapal se nevyloupne za rohem směřujíce k domovu a on mu bude moci vyrazit vstříc. Fascinace milostí, živou a nekonvenční láskou, se kterou se setkáváme během synova návratu, nám lehce zastře okolnosti synova odchodu. My víme, o co vše požádal, že se vlastně otci do očí vysmál, byť to v podobenství z úst syna nezazní, tak činy dal jasně najevo, že otec je pro něj mrtvý, neexistuje, nemá zájem se dál podílet na budování, velebení prostředí, ve kterém do teď žil. Mohli bychom nyní spekulovat o pocitech a motivech syna, vraťme se ale k otci.

Ten jej propouští, bez protestů, bez nějakého velkého přemlouvání nechává jej jít. Snad tuší, snad ví, jak to vše nakonec skončí, přesto se zdá, že mlčí. Ježíš před Jeruzalémem nám ukazuje, co znamená být milujícím otcem, pastýřem, který dá svůj život za ovce. Znamená to mimo jiné i to, že je s pláčem nechá jít, když chtějí. Nabídne co může, ale nechá svobodnou volbu. Nenutí, dokonce se raději nechá zabít, než aby nutil, přemlouval, páchal petice, podzemní odboj a kdo ví, které další nástroje demokracie se dají použít. Nic proti nim, my lidé v našich zmatečných životech je musíme používat, ale Bůh je vůči nám nepoužil. Nepoužil žádný nátlak, nic. Podal ruku i s tím rizikem, že ji chytneme a přibijeme na kříž.

Boží láska k člověku se neprojevuje tím, že jej zahrnuje vším, co si člověk přeje, ale předně tím, že člověku dává možnost svobodné volby. A to i tehdy, když to Otci vhání slzy do očí. I tehdy nechá člověka udělat to, co si ten zoufalec umanul a uznal za úžasně prospěšné sobě, případně společnosti a v nejhorším případě i Bohu. Boží láska se neprojevuje v tom, že nás nepustí, ba naopak, že nás pustí, ale je ochotna čekat na náš návrat, byť mnohdy Bůh ví, že se už nevrátíme. Plačící otec, jeho milované dítko se rozhodlo jít svou cestou, cestou ze které, byť on v to doufá, se nevrátí, což Bůh ví.

4) Boží láska

O tom, že Bůh člověka miluje, namluvíme obvykle dost a dost. Trošku se jistě zarazíme, pokud máme říci, čím a jak se to dnes projevuje. Kdyby tam nebylo to dnes, řekneme Pán Ježíš. A ta odpověď platí i dnes, byť možná trošku jinak, než jak ji zprvu obvykle člověk míní. Nejde totiž jen o Kristovu oběť, ačkoli je zásadní, nenahraditelná, jde taktéž o ochotu se člověku přiblížit. Boží láska se k člověku projevuje tím, že se Bůh k nám sklání a nabízí nám svou podanou ruku. Případně čeká, až si jej kdo všimne. Kouká, zda-li se najde někdo, komu nebude lhostejný.

V našem světě a zvycích spíše čekáme opak. Očekáváme, že když se zamiluje kůň, tak se o kobylu bude snažit. I naprostý analfabet záhy plodí básně pochybné kvality, i ta, jež se v životě neusmála, najednou vyluzuje na tváři cosi, co lze s notnou dávkou fantazie a růžovými brýlemi nazvat úsměvem. Prostě očekáváme, že láska se předně projevuje aktivně. Pak jsou ale chvíle, kdy jsme vděčni, když se láska projevuje pasivně, kdy ten zaláskovaný umí v tichosti odejít a dále neobtěžovat. A to zřejmě nikdo z lidí tak snadno nedává. Ale nebavme se nyní o útrapách a příhodách lásky na vsi.

To že Boží láska je jiná, to víme, říkáme, ale uvědomujeme si to i v běžném životě? Nebo počítáme spíše s Bohem, který je na jednu stranu neuvěřitelně mile milující a na druhou stranu tak trošku sobecky milující, že když na něj zapomeneme či s ním zrovna nic mít nechceme, tak se nám vnutí? Jsem si jist, že nemohu Boží působení v životě člověka obsáhnout vzorci a vysvětlit psychologicky, najít nějaké božské archetypy chování a kdoví co ještě. Bůh jedná Božsky, tedy především naprosto jinak, než čekáme, jeho cesty skutečně nejsou našimi, jsou jinde, jsou neprozkoumaný, jsou jiný. Přesto si můžeme být lehce jisti, že Boží láska je mnohem více ochotna brát vážně naše rozhodnutí, než bychom možná chtěli.

Pozveš-li Boha do svého života, bere to vážně. Vyhodíš-li ho ze dveří svého srdce, opět to bere vážně a netlačí se oknem. Nikoli v klidu, ale s pláčem čeká venku. Ne proto, že by mu bylo líto, že jsi ho vyhodil, ne proto, že zůstal sám v nečase na dvorku, pláče kvůli tobě, mně, protože už teď vidí, jako to končí. Ježíš neplakal proto, že viděl svou smrt, ne proto, že jej odmítnou a on zůstane nepochopen. Skoro můžeme říci, že to mu bylo volné. Plakal nad koncem těch, kteří jej nechají projít bez povšimnutí či ještě přibouchnou dveře před ním. Plakal, protože už tehdy viděl ty hromady mrtvých, spálené město i soudný den v celé jeho nádheře i hrůze. Byl smutný z toho, že ti lidé volili cestu do záhuby s jistotou, že právě ta vede do ráje a ne jinam. S jistotou, že přeci je nemůže Bůh opustit, zatímco Boha nechali již dávno sedět na mezi a rozhodli se naplnit svůj sen, na který mají právo.

5) Dopad do mého života … bude Bůh plakat na mém pohřbu?

Ač plakal, ač věděl, jak vše skončí, přesto k nim šel, přesto je vyučoval, přesto zápasil o jejich záchranu. Nebyl jenom lhostejný, nezmizel z životů, zůstal přede dveřmi. Bůh člověka neopustil ani na cestě do zatracení v naději, že člověk pochopí a vrátí se. Ďábel obchází jako ten lev řvoucí, až snad není slyšet vlastního slova přes ten nával pokušení, která na nás denně přicházejí. Od těch rádoby zbožných, útočících na naši pýchu, až po ty naprosto amorální, která válcují všechny naše přirozené touhy a nenaplněné tajné sny. Filozofa drtí filozofií, zbožného zbožností, bezbožníka bezbožností. Řve a není slyšet, co vlastně chce naše srdce, co chceme my, po čem opravdu toužíme. V tomto randálu, kdy jsme ochotni cokoli prohlásit za Boží hlas, se pohybuje skutečný Bůh, který sem tam zaklepe, postojí, posedí, snad bychom mohli říci, že se neustále kolem člověka ochomýtá. Stačí jen sáhnout a můžeme se jej dotknout tak snadno, jako tehdy ta žena Ježíše. Tak snadné je setkání s Bohem, přeci tak těžké, když se nám nabízí tolik jiného, co je třeba stihnout v pouhých 24 hodinách.

Bůh jde s člověkem až do konce, i tehdy, když ví, že ten člověk, se neobrátí, nevztáhne ruce, nezavolá. Přesto mu zůstává stále na blízko jakoby v naději, že i Bůh se může mýlit. A jelikož on se nemýlí, tak pláče. Nyní nastává čas pro otázku, zda-li i na mém pohřbu mezi pozůstalými bude plakat i Bůh. Pokud ano, už nyní to je neuvěřitelně smutné, pokud ne, tak i kdyby plakal celý svět, mohu se už nyní radovat. Vždyť stačí tak málo, pozvat Boha dnes a denně do svého života, nenechat jej dělat jen velké věci, jako je čištění mého srdce, vyučování a podobně. Vždyť s ním mohu dělat i ty takzvaně obyčejné věci. Ve Starém zákoně na mnohých místech čteme, že naplnil svým duchem jakési řemeslníky a těm pak šla práce lépe od ruky. Bůh se chce v našich životech podílet i na mytí nádobí, řezání dříví, vytírání atd. Ježíš není bohem filozofů, myslitelů či pro čas ztišení a meditace. Ježíš je Bůh pro všední den a je „jen“ na nás, zda-li mu dáme prostor.