To je konec ...

Zamyšlení na textem evangelia podle Matouše 24,1-15.

Situace, doba, ve které žijeme, se vnímá výjimečnou. Cítíme se jako na rozhraní věků, neboť politický systém tu je v zásadě dost dlouho na to, aby se už konečně začal hroutit. Statisticky je podezřele dlouho mír a tak si všímáme všech válek a bojů, které se dějí na hraně našeho kontinentu, a bijeme na poplach. 

Idea společné jednotné Evropy začíná dostávat na frak, a my se z toho buď radujeme, nebo děsíme, ale jedno máme společné, myslíme si, že to je konec. Do toho uprchlíci, kterých si všímáme více než kdy dříve, protože se sem, ač ne moc do české kotliny, ženou nejen kulturně spříznění, ale dnes právě naopak, a to v množství více než obvyklém. Zachvacuje nás kulturní, náboženská či národní panika.

Do toho si všimněme, že státní rozpočty nejsou napnuté k prasknutí, ony jsou prostě už kolik let prasklé jakoby z podstaty. Předem si schválíme schodek, dluh. To přece nemůže skončit jinak než bankrotem. Pak už jen chybí nějaká pandemie a bude konec světa, tedy Evropy.

Učedníci, kteří následovali Ježíše před dvěma tisíci lety, když byli konfrontováni s možností, že padne chrám, bude zničen Jeruzalém, reagovali otázkou: kdy ten konec světa nastane. Padne-li náš chrám, naše město, naše kultura, zbožných, božích dětí, pak to znamená jedině konec světa. Není nám to podobné, nepřemýšlíme stejně? Že náš konec, konec našich hodnot, je prostě konec světa? 

Ježíš reaguje, velmi volně řečeno, takto: „Tohle že je konec světa? Tohle je leda tak začátek konce, ale to sotva. Opravdový konec, apokalypsa s tím nemá nic společného.“ 

Je zvláštní a snad i důležité si uvědomit, že my lidé rádi spojujeme naší vlastní kulturu, civilizaci s existencí světa. Římané počítali roky od založení Říma, křesťané od Kristy, Židé od stvoření světa, Číňané kdo ví odkud. Všichni si myslíme, že náš pohled na svět, naše kultura, postoje a zásady, jsou tak klíčové, že jejich ohrožení, ba hroucení, musí být konec světa. 

Ježíš na učedníky kouká, trochu překvapeně s výmluvným výrazem: „Cože!?“ 

Jak „cože“ Ježíši? Naše kultura, naše země, náš národ, tak nám aspoň řekni, kdy to přijde, ať se v tom můžeme zorientovat, vědět, koho následovat, jaké postoje jsou správné, za které se máme bít a neustoupit. 

A Ježíš milým učedníkům začíná barvitě líčit, myslím, i naši zkušenost z krize: Vystoupí mnozí, kteří budou tvrdit, že mají řešení. Budou se označovat za mesiáše, proroky, vizionáře, spasitele. Budou vědět, jak jednat, budou vám nabízet cestu, možná to budou pravdoláskaři, možná neláskaři, možná pejskaři a třeba taky úplně někdo jiný. Spojovat je, na rozdíl od názorů, postojů i navrhovaných řešeních bude jistota, že právě oni ví. Oni jsou nadějí lidstva, budou tvrdit, a každý rozumný, opravdový člověk, Čech, běloch nebo multi-kulti srdce se k nim přece musí přidat. 

I učedníci a společně s nimi i my chápeme, že v takovém množství se alespoň jeden z nich musí mýlit a tak s napětím očekávají, na koho, na co Ježíš ukáže, že je jeho cesta, že má jeho požehnání. Jenže on k tomu dodá: I kdyby někdo tvrdil, že má moje osobní požehnání a svolení, tak mu na to neskočte. Hlavně se, totiž, nenechte zblbnout. 

Tuším, že dědeček říkal, že nejhorší je dav. Zblblej bláznivej dav. Zřejmě opravdu četl bibli, protože o tom Ježíš mluví, neboť říká: Až si budete myslet, že je konec, tak za A) konec není, a za B) nenechte se tím a nikým zblbnout. 

Opět se ukazuje, že pro Ježíše téma svobody člověka od hříchu a každé spoutanosti je klíčové. 

Nyní skončit, snad by i vyplynulo, že křesťan se nad všemi zmatky, bouřemi i hladomory světa vznáší v lotosovém květu, naprosto vyrovnaný, svobodný, svým způsobem netečný a vnitřně velice hluboce klidný, plný božské radosti a lásky. 

No jo, to by ale Bohem nesměl být bůh, který se představuje, zjevuje v Ježíši Kristu a vyvádí nás z našich pomatených představ, které nás spíš svazují než cokoli jiného. Protože učedníkům, kteří v podstatě celé hrůze chtějí uniknout, řekne: No a na vás to dopadne taky. Budou vás pronásledovat, ještě řeknou, že to je kvůli mně, a pro vás to vůbec nebude snadné. Nebudete jiní, odolnější, naopak, polezete si vzájemně na nervy, budete se zrazovat, a to nejhorší, začnete ztrácet lásku. Lásku, která je motorem sdílení evangelia. Vichrem, který loďku evangelia žene kupředu. A to je průšvih, protože na evangeliu záleží. 

Konec světa neurčují přírodní katastrofy, války, hladomory či epidemie. Založení či zániky říší, kultur. Běh světa určuje evangelium, které má být hlásáno, neseno, žito i na samém konci světa. Tedy až evangelium prodchne svět, nejen jako zpráva, ale jako život, pak teprve lze začít uvažovat o začátku skutečného konce. O druhém příchodu. 

Evangeliem, o kterém hovoříme, je pozvání do vztahu, ba vztah samotný, člověka a Boha. V Ježíši Bůh přišel a překonal propast, která oddělovala člověka od něj. Překonal ji a nabídl obnovu vztahu, ve kterém a ke kterému byl člověk stvořen. Člověk nyní může opět svobodně chodit, žít s Bohem. To je to, co my i učedníci tehdy, světu neseme.

Nikoli návod, jak přežít katastrofy, které zde my lidé způsobíme, ale jak žít a chodit s Bohem. 

A tak se rozhodněme, zda chceme být otroky různých okolností, tzv. konců světa a zmatených spasitelů, proroků, kteří se díky tomu objevují, nechat v sobě probouzet nenávist a zlobu proti jiným? A nebo můžeme žít evangelium, které možná nemá odpověď na každou otázku, ale je do každé situace. Bůh nám ne vždy jasně řekne, co máme dělat, ale vždy je s námi.