Žalm 8, Ezechiel 36,22-29 (klíčový verš 36)
Začněme otázkou osmého žalmu: „Co je člověk, že na něj Bůh pamatuje? Jen maličko ho omezil, aby mu nebyl roven.“ Obvykle pod tíhou Matoušovy interpretace hned myslíme Krista, ale zkusme se zastavit a říci si, komu a kdy byl tento žalm určen. Kdo jej zpíval, čí to bylo vyznání … jednalo se věřící, kteří žili mnoho staletí před narozením Ježíše, tudíž jej v zásadě nemohli mínit. Mínili sebe, neboť zůstávali paf, překvapeni skutečností, že se jimi zabývá Bůh, stvořitel, ten který přesahuje vše, ke kterému není možnost se dostat. Ba co víc, on se k nim sklání.
Víra ve stvořitele, boha nad všemi bohy, nebyla nic nového. Ale nikdo nevěřil, že by se tento Bůh, Hospodin, skláněl a setkával s člověkem. To je převratná zkušenost, to je starozákonní evangelium podle Abraham, Izáka a Jákoba. Proto se každý další na ně odvolává, když vyznává, že věří, důvěřuje Bohu Abrahama, Izáka a Jákoba. Tedy Hospodinu, který se sklonil k člověku. Díky tomu zůstávají překvapeně stát před otázkou: co je člověk, ten tvoreček, který tu je a za chvíli není? Čím je tak zvláštní ta pára nad hrncem, která možná opaří, zamlží brýle, ale za chvíli je fuč? Z pohledu věků, dějin stvoření, Země, je náš život okamžik kosmu a přesto se Bůh námi zabývá.
Nezabývá se ale lidstvem jen jako celkem, ale každým jednotlivcem. To se dozvídáme právě mimo jiné i z hesla Jednoty bratrské pro rok 2017, tedy z textu proroka Ezechiele. Tento prorok přinášel svěřenou zvěst v Babylóně v době, kdy ještě zhruba posledních deset let stál Jeruzalémský chrám a pak i po jeho zničení. Zprávou, kterou přinášel, bylo, že Bůh promění naše lidské srdce. Klíčem k životu není znova, nově a lépe dodržovat zákon a proroky, ale že jím je Boží navštívení a proměna člověka, společnosti i jednotlivce. Platilo to tehdy a platí to i dnes pro nás. A myslím, že je důležité s tímto vstoupit do dalšího roku, další kalendářní etapy. A vůbec, vstupovat s tím do každého jednoho dne. S vírou, nadějí, že Bůh má moc proměnit lidské srdce, ba stvořit nové.
Jako lidé máme zkušenost se srdcem z kamene, to je naše. Je bytelné, trošku natvrdlý, ale už jsme se s ním naučili žít. Snad díky tomu rezignujeme na skutečnost, že by mohlo dojít k proměně. Jako křesťané zvěstujeme naději, že evangelium má moc proměnit lidský život. Otázkou ale je, nakolik tomu my sami skutečně věříme. Protože, pokud tomu věříme, tak se to projevuje v našem životě. Pak s tím v našem životě počítáme. Ale mnohem častěji se setkávám u sebe i u druhých s tím, že máme škatulky, krabice, kategorie pro druhé lidi a nepočítáme, že se mohou změnit. Jednou zloděj, navždy zloděj. Kdyby takto uvažoval Bůh, nikdy Ježíš nepřijde, nikdy si nepřipomínáme nějaké vánoce, ani tady vlastně nejsme, protože vody potopy by nikdy neopadly a zůstaly by navždy, protože přece jednou hříšníci, navždy hříšníci.
Ale Bůh to vidí jinak; odvažuje se vidět v člověku to dobré, co do něj chce vložit. A to je něco, co i my zvěstujeme. Naději, že Bůh má moc proměnit lidské srdce a člověka. Že má moc změnit charakter člověka. Není to o tom, že dostaneme shůry nová, lepší pravidla „jak na to“. Nedočteme se nových pět, deset, sedm, třináct kroků ke štěstí nebo k neštěstí. Je to o tom, že Bůh sám vstoupí do lidského života a promění ho.
Jen se podívejme na příběhy učedníků. Chlapíků tam někde od Galilejského nebo jakého jezera, kde loví ryby. Jakou oni měli perspektivu, jaké oni měli plány se svým životem, my nevíme. Můžeme se jen domnívat z vlastní zkušenosti, že když syn vyrůstá ve stínu svého otce, tak ho začne dříve nebo později následovat. Jejich otcové byli rybáři, oni byli rybáři a počítali, že jejich děti budou taktéž rybáři. V jednu chvíli do toho vstoupí Ježíš a to, co by si nikdo nedovedl představit, že nějakej zašpiněnej ušmudlanej rybář támhle z loďky bude pilířem božího lidu – církve, se náhle začíná stávat skutečností. A my, jako křesťané, zvěstujeme tuto naději. A co víc, my ji můžeme žít.
To není nějaké filozofická, politická, teologická pravda, že ano, bude líp. Někomu někde možná ano, ale my věříme, že Bůh má moc proměnit každého člověka a změnit jeho cestu. Možná jen záleží na člověku, jestli chce. Jestli se odváží říci ano.
Když se podíváme zpátky k Ezechielovi, text, co jsme četli, je surový, nepěkný, neboť se v něm dočítáme, že Izraelci znesvětili, znova a zase, Boží jméno. Boží věrohodnost mezi pronárody, tedy v celém světě. Nebyli tím světlem, kterým mohli být. Ba naopak byli více tmou než odkazem k Bohu. Ale tou dobrou zprávou, kterou zde čteme, je, že je Bůh nehází přes palubu. Hospodin neříká: A dost! Šmitec! S vámi se už bavit nebudu! Říká: Pojďte, uděláme to jinak. Já vás změním, vy se nezměníte. Ale já vás změním.
Na začátku nového roku si kde kdo dá nějaké předsevzetí, sebere kousek odvahy a řekne si to či ono. Dáváme si různá i všelijak bláznivá předsevzetí. A dáváme si je každý rok, a to proto, že dříve nebo později v nich nějakým způsobem selžeme. To, k čemu nás dnešní text zve, není dát si další nové předsevzetí: např. že budeme lepšími křesťany, lepšími lidmi, budeme více duchovní, než jsme do teď byli a nebo než naše setra či bratr, kteří sedí kolem nás. Ale je to o tom, že se odvážíme dát prostor Bohu v našem životě. Že možná stejně jako Izaiáš řekneme: „Tady jsem. Pošli mne.“ A nebo, udělej si se mnou, co chceš. Jde o dost odvážnou prosbu, vyznání, protože to znamená, že přijdeme o naše osvědčené srdce, které sice je natvrdlý, je z kamene, moc lásky se do něj nevejde, ale už jsme si na něj zvykly. A najednou dostaneme život. Dostaneme srdce, které je z masa. Srdce, které tluče, které dovede nejenom cítit lásku, ale i ji předávat dál. Srdce, které dovede nejen cítit Boží přítomnost, ale opravdově k ní zvát druhé. Ne z povinnosti, ne z donucení, ale proto, protože tím žije. K tomuhle nás Pán Bůh zve, věřím. Ne k tomu, jít a dodržovat něco nového, vylepšit si desatero, vypilovat si různá přikázání a doporučení, udělat si nový řád církve a ještě více si vše sešněrovat atp. Jako lidé tohle máme rádi, to děláme, ale cesta pro učedníky, kteří jdou s Bohem, není o tom, že začnou pilovat systémy, ale o tom, že začnou žít a následovat.
Dnes ráno kolem Prahy napadlo něco bílého a já, když jsem tím tak projížděl, jsem si uvědomil, že někdy bych si moc přál, abych svůj život žil ve stopách někoho jiného. Abych věděl, kam položit nohu, kudy se přesně jde a nemusel o tom přemýšlet. A jak jsem tím tak projížděl, tak jsem si uvědomil, že ani Izraelci na poušti nenásledovali otisky stop, ale kdesi před nimi se vznášel nějaký oblak. Oblak, který nenechával stopy. Oblak, který jim neprošlápl cestu. Oblak, který ale mohli následovat.
A tak pokud máme alespoň kousek odvahy začít následovat, tak to znamená, mimo jiné, i začít žít. Anebo dál žít, pokud už žijeme. Odvážit se dělat další a další kroky. Nezůstat na místě, protože srdce, které je z masa, tluče. Není zastavené, musí tlouct. Musí, potřebuje žít.
Proto věřím tomu, že nás Pán Bůh zve k tomu, abychom v tomto novém roce dál žili s ním, žili s druhými. Proto, protože on sám se k nám sklání. Ne pro naši dokonalost, ne proto, že bychom byli jedineční, ale pro své jméno. Anebo jinak, jak nám to zjevil v Ježíši Kristu: pro svou milost a lásku. Protože on nemůže zapřít sám sebe, on nechce zapřít sám sebe, on nás chce mít rád a má.
Chceme-li tedy vkročit odvážně do nového roku, vkročme s tím, že znova nově pozveme Ježíše do našeho života. Že znova nově řekneme: tady jsem. Proměňuj mne, čiň nové srdce, vkládej do mne svého ducha, protože jedině pak může člověk přirozeně naplňovat boží přikázání, zachovávat je a žít podle nich.
Pán Ježíš nás pozval k tomu, abychom slavili jeho památku, abychom slavili to, co pro nás udělal. Abychom si připomínali, že do nás to nové srdce už vložil. My rádi mluvíme obrácením, někdy znovuzrozením, jindy o křtu duchem, prostě používáme spoustu slov. Ale je to o tom, že Bůh se stává součástí našeho života. A tak když si to dnes budeme připomínat znova a nově, tak na to pamatujme. Nějak se Bohu otevřme. A pokud je tady někdo, kdo z nějakého důvodu ještě nepřistupoval nebo má mnoho zábran, má strach, že není hoden, tak ho ubezpečuju, že není hoden, ale to Pánu Bohu nevadí. On nás zve všechny.
Žádné komentáře:
Okomentovat