Řekni, v co doufá srdce tvý?

Zamyšlení nad Žalmem 27,14.

Milí přátelé, doba, ve které žijeme, zoufale hledá naději. Nemyslím, že tím je nějak výjimečná, jako lidé, lidstvo hledáme neustále naději. Často bláhově, naivně tam, kde není. Např. soudruzi v komunismu, árijci v nacismu, kapitalisti v demokracii a křesťané v církvi. Doufáme, čekáme člověka, instituci, snad spasitele, který nás vyvede z průšvihů naší doby, z problémů, které nám přerostly přes hlavu. Jenomže nikdo takový nepřichází a nikdy nepřišel. 

Ani Ježíš nepřišel proto, aby řešil sociální nespravedlnost, nehumánní tresty: kamenování, křižování, ale aby řešil srdce člověka, podstatu ne obecného lidství, ale každého jednotlivce. To proto, že náš život za nás nikdo nevyřeší, ani nejvyšší soudruh, vůdce, prezident či kazatel, pastor. Náš život byl svěřen nám, dostali jsme pár hřiven, každý jinak, ale dostal je každý z nás a každý je odpovědný za ty své. 

Rodič není trestán za hříchy svých dětí a nakonec ani děti za rodiče, byť obě strany jsou si tak těsně blízko, že se velice vážně ovlivňují. Nakonec každý má odpovědnost za to, jak s životem, který mu byl svěřen, naloží. A že nám toho bylo svěřeno: tělo, duše, lidé kolem nás ba celé stvoření. Ve chvíli, kdy si toto člověk přizná, se mohou začít podlamovat kolena, neboť najednou za věci kolem mne nenese odpovědnost nějaký pán z hradu, ale já, pán z chalupy. Rázem nejde jen o můj zbožný život, který si mohu odžít kdesi v ústraní netečný ke světu kolem, ale jde o celý svět. 

Jeden mašinfíra nám kdysi vyprávěl, že když se něco pokazí a vlak zastaví, má pár minut na rozhodnutí, zda mašinu opraví či zavolá pomoc. Na začátku mu to připadalo šílené, protože opravit lokomotivu na koleni kdesi uprostřed polí, to snad ani nejde. To je zhola nemožné. Pak mu ale někdo poradil se na ten kolos podívat jinak, vždyť i ten se skládá z malých dílků a součástek. A opravit vadné těsnění, utáhnout šroubek, na to není třeba záchranné čety, to zvládne člověk sám. 

Svět se nám může zdát jako obrovský šílený kolos, se kterým nehneme, a je třeba hned volat o pomoc. A že těch pomocníků přijde, ba oni se hlásí, že pomohou, mají řešení na kde co, vědí koho a jak odsoudit, kdo za vše může, ale umí pomoci? Umí soudit, umí trestat, umí bořit, ale člověk byl stvořen proto, aby budoval, stavěl, staral se, pečoval. Ne aby byl soudce, kat a ničitel. Byť zrovna to nám jde samo.

Máme-li budovat, starat se a tvořit, potřebujeme mít naději, že to má smysl. Potřebujeme naději jako smysl života. Ale ne doufání pro doufání samo, ale naději vloženou, složenou ve Stvořitele. Naděje nemůžeme být bez víry a lásky. Bez nich zůstává jen prázdným pojmem, výkřikem do tmy. Ale s vírou, že tu je někdo, na koho je spoleh, komu mohu důvěřovat, získává naděje hmatatelnou podobu. Podobu, která ovlivňuje život, podobu, která není ovlivněná životem. Bez lásky by však více šlo o neměnný osud, než o naději. Skrze lásku poznáváme, že tomu, komu důvěřuji, na mně záleží. Nezištně, opravdově, bez hranic. Natolik, že je ochoten proměnit svůj svět, abych se do něj vešel. 

Bůh proměnil v Ježíši svůj svatý svět tak, že do něj může vstoupit hříšník, blábolit svévolné nesmysly a Bůh ho přesto nepřetrhne. Nejen, že Hospodin dal a dává lidem svobodu, v Kristu se můžeme svobodně chovat i před ním. Před tím, který když řekne, tak každý poklekne, bez výjimky a ještě rád. Tento neskutečně mocný a hrozivý Bůh odložil svou moc, svou sílu a v lásce, či jak to jinak vyjádřit, se sklonil k člověku, ke každému jednomu z nás. 

Nevěříme v nevyhnutelný osud, nedůvěřujeme hvězdám, naději skládáme v Hospodinu, který se nám dal a dává poznat.

Zní to samozřejmě, leč kdyby tomu tak bylo, nepřesvědčoval by sám sebe a své posluchače i interprety žalmista o této skutečnosti. Proč připomínat někomu, kdo naději vkládá v Hospodina, aby ji v něj vložil. Snad právě proto, že nejde o něco samozřejmého, přirozeného. Naopak, přirozeně ji vložíme kamkoli jinam, nejčastěji v sebe. „Věřím sobě.“ je častá odpověď na otázku, na koho se může člověk spolehnout tváří v tvář kolosu kosmu, všem výzvám světa. 

Bůh nám ale nabízí možnost důvěřovat jemu, spolehnout se na něj, v něj složit naději. Nejen proto, že jako lidé selháváme, ale především pro perspektivu, výhled života. Bůh je nám schopen poskytnout svůj pohled, který, řekněme, je komplexnější. Jako lidé vidíme pouze svůj úsek světa i času, a ani přečtení historických knih, poučení z dějin, to v zásadě nezmění. Boží pohled ale spojuje, jak co bylo, tak i to, co bude, s tím co je. Díky Bohu nejsme jen okamžikem, ale životem, v pravdě existencí, bytím.

Tak jsme s Boží pomocí pozváni k bytí, být či nebýt, to je to, oč tu běží. Být v božích měřítkách znamená, že člověk je schopen se rozhodovat, není vláčen okolnostmi, neboť svobodu mu vydobyl Kristus. Není vláčen hypotékami, půjčkami, všeobecným míněním, panikou davu. Je člověkem, který je rozhodný. 

Je člověkem, který má udatné srdce, neboť je schopen přiznat i vyznat vlastní chyby, omyly, biblickým žargonem: hříchy. Vzít odpovědnost za své činy znamená mít odvahu, být udatný. A jak vidíme v naší společnosti, vzít odpovědnost za své chyby není něco běžného. Žádá to totiž víc, než jen být inteligentní, dobrý rétor, apologeta, ale i mít naději někde jinde, než jen ve svých úspěších. Znamená to mít naději, mít víru, mít lásku.

Naději složit v Hospodina, žít rozhodnou vírou a čerpat nezdolnou udatnou lásku. S Boží pomocí v důvěře v Ježíše touto cestou můžeme jít.