Zkus důvěřovat

Zamyšlení nad biblickým texty z Jeremiáše 29,1.4-7.10-14 a Efezským 6,10-17.

Život není procházka rajskou zahradou ani třešňovým sadem v květnu. Někdy jen obecně řekneme, že to je zlý. Jindy jsou zlo, obtíže a jiná úskalí stejně zjevná a uchopitelná jako pro Židy babylonské zajetí. Asi bychom si většinově přáli, aby bylo líp. Aby se tyto věci nestávaly, kéž by dějiny neučily o holokaustu, Ypres, Bílé hoře, Moravském poli atd. Ale učí a Bůh se rozhodně tématu bolesti, nejen vnější, ale hluboké, vnitřní nevyhýbá. Naopak jasně čteme, že zlé dny přichází a je možné v nich obstát, zůstat stát, nebýt semlet na masokostní moučku. 

Náš boj není proti lidem, ale proti zlu, které rádi pácháme, nebo mu alespoň lhostejností dáváme prostor. Všimněme si, že Bůh Izraelce nevybízí k podzemnímu odboji, vraždění babylóňanů, ale k tomu, aby byli dobrými sousedy, dobrými lidmi v zemi, kam je zavály důsledky jejich špatných rozhodnutí. My bychom zřejmě dali přednost volání do zbraně, budování legií a boji se zlým monarchou. Hospodin ale pozval Izraelce ke svému vítězství, On je vítěz, oni mají obstát. Podobně jsme zváni i my: nenechat se zlem strhnout na jeho stranu, ale zůstat stát. 

Jeví se mi, že klíčová je celistvost: celou zbroj, celé srdce. Druhým pilířem je slovíčko zůstat: zůstat Božím lidem, i když nejsme zrovna v Boží zemi. Zůstat stát, i když se to jeví nemožné. Buď se přimkneme k Hospodinu cele a zůstáváme na jeho straně navzdory zlým okolnostem, nebo jsme mimo a den zlý není jen okolnostech, ale i o hlubokém zlu, které se vlévá člověku do nitra a pohlcuje ho. 

Celistvost je důležitá, protože když něco není celý, tak to je k naštvání než ku pomoci. Např. sekera bez topůrka, klávesnice bez pár písmenek. Ty věci jsou funkční, ale v podstatě k ničemu, leda ke zlému. Přimknout se celým srdcem, vzít celou Boží zbroj, je důležité, protože jinak to je spíš ke škodě než k užitku. 

Pokud zůstane král na šachovnici stát a všechny figurky soupeře včetně našich ostatních jsou fuč, tak jsme vítězi. Zůstat stát je klíčové. Jestliže nám král padne, pak nám naopak nepomůže ani skutečnost, že všechny ostatní figurky máme, skončili jsme. Aby se to nestalo, abychom se této možnosti ani nemuseli děsit, bát, jsme vyzváni vzít na sebe celou Boží zbroj.

A to je povedný fórek, který jsem často přehlédl při dumání nad tím, jak se řádně opásat pravdou, nazout boty evangelia, popadnou meč atd. Tím je, že to není naše zbroj, ale Boží. Je to něco, co nám nesedí, co je nám možná velký, těsný, co tlačí, co neuneseme, skrz co nevidíme. Pokud se člověk rozhodne obléknout celou Boží zbroj, přinejmenším se stane tvrdým zastáncem viktoriánské morálky, obíleným hrobem a to je tak trošku k ničemu. Domnívám se, že je nesmírně nutné si hned na začátku připustit, že s touto zbrojí to bude komplikovanější, než že si dám pár bodů, na které se zaměřím a budu je rozvíjet.

Jen se na to podívejme: pravda, spravedlnost, připravenost ke službě evangelia, víra, spasení, boží slovo … nic z toho nevlastníme, nic z toho neumíme uchopit. Společně s Pilátem se ptáme: co je pravda? Ne pochybovačně, ale upřímně. My v zásadě zoufale nevíme. Se spravedlností jakbysmet. S připraveností, vírou jsme na tom podobně, jako muž, který prosil Ježíše, aby pomohl jeho nedověře. Nebyl připraven věřit, nedovedl to. Spasení, Boží slovo, výsostně Boží záležitost. Ať se dívám, jak se dívám, klíčové je spolehnout se na Boha, protože já, člověk nic z toho neoblíknu a nedovedu mávat mečem tak, abych sobě, případně někomu vedle neublížil. Potřebuji se cele spolehnout na Hospodina, který bude bojovat za mě. Který sám je odpovědí na to, co je pravda, spravedlnost, evangelium, víra, spasení i boží slovo. Ježíš je odpovědí.

To neznamená, že mám na vše rezignovat, okopávat zahrádku a nechat Ježíše, ať se postará. Jde o to, že nemám oblékat pouze části, ale vše, tedy Krista. Vrůstat do něj, svléknout starého člověka a nechat se naplňovat Božím duchem. Ono se to pak projeví tím, že najednou mi sedí boty evangelia, pás spravedlnosti netlačí a štít víry není těžký. Klíčové je nechat se prostoupit cele, dát celé srdce.

Odmítnutím části výzbroje říkám, že je hloupost ji brát, že překáží a vlastně je lépe bez ní. Nevážím si ji a připadá mi zbytečná. Někdy to je pravda, jindy víra nebo připravenost nést evangelium. Je to různé, ale pokaždé tím říkám, dávám najevo, že vlastně vím, jak to je lepší. Že ten, který navrhl tuto zbroj, se více či méně mýlil. 

Výzva, možnost dát celé srdce nám ukazuje totéž ale z jiného úhlu pohledu. Dát celý život, vnitřní i vnější, ne jen část. Ponechání si částí života ve své moci ukazuje na mou nedůvěru vůči Bohu, nevěřím, že by to zvládl tak dobře, jako já. Nevěřím, že to nemyslí se mnou tak dobře, jako já. Prostá nedůvěra. 

Říkám tím opět: Bože, tady ses spletl, tohle je úplně zbytečný, koukej, že to jde bez toho. A za chvíli koukám, že můj král na šachovnici leží, bitva je ztracena a hořkost, zlo mi zaplavuje život. 

To nechci, proto se s lítostí i nadějí obracím k Bohu, se strachem mu vydávám svůj život, pochybuji, ale netajím se pochybami, On mě za ně netrestá. Jediné, z čeho mu je fakt na zvracení, je, když děláme, že jsme zapálení, ale vlastně jsme studení. Když tvrdíme, že jsme chladní, ale přitom to v nás vaří. Když jsme prostě vlažný, nemastný, neslaný pokrytci. Bůh má rád opravdovost, vede člověka k opravdovosti, protože v ní je svoboda a jenom opravdový člověk je připraven opravdově důvěřovat celým srdcem Ježíši. 

Komu důvěřuješ ve svém životě … sobě? Pak si můžeš vybrat, co se ti hodí z Boží zbroje, nabídky. Sice to bude úplně k ničemu, ale když chceš a víš to lépe než Stvořitel, můžeš. Anebo: chceš důvěřovat Bohu? Tak to vezmi celý, protože On chce, abys obstál, zůstal stát, byl zachráněný. On se rozhodl bojovat za tebe, zkus mu v tom důvěřovat.