Komu se líbíš?

Přemýšlení nad textem s dopisu apoštola Pavla do Soluně: 1.Tesalonickým 4,1-8.

Žijte tak, abyste se líbili Bohu. Proč? Protože jestli někoho máme rádi, jestli nám na někom záleží, tak se mu obvykle snažíme líbit. Ne vždy se to povede, ale jde nám o to. Pokud tedy můžeme mít vztah s Bohem, vztah přátelství, lásky, pak je přirozené, že se mu chceme líbit. Čtený nárok: žijte tak, abyste se líbili Bohu, není apelem, nařízením, ale logickým závěrem. Máš rád Boha, Ježíše, záleží ti na něm? No tak pak přece žiješ tak, aby ses mu líbil.

Jen se lehce podívejme na nás: člověk potřebuje přijmout sám sebe a tak v nějakém období svého života, při hledání vlastní identity, se snaží líbit sám sobě. A to určuje vše: chování, oblékání, kompletně celý životní styl.  

Dříve či později člověk touží po přijetí od druhého. Opět se chce zalíbit, jde naproti přijetí. Snažíme se, odhadujeme, co by se asi tak objektu našeho zájmu mohlo líbit. Jsme v roli odhadců, protože přesně nevíme, co se druhému líbí, neboť nás ještě plně nepřijal.

Až např. vstoupíme do manželství, uzavřeme přátelství, přestáváme odhadovat, protože začínáme poznávat, objevovat, co se druhému skutečně líbí. Vidíme své omyly, objevujeme nové věci i možnosti. Už neodhadujeme, ale nasloucháme, co se druhému líbí, a snažíme se o to usilovat.  

S Bohem to je ale trochu na ruby. On nás přijímá, aniž bychom jeho zájem museli vzbudit a získat čímkoli. On nás přijímá takové, jací jsme. Zdravé, nemocné. Hříšné, svaté. Chápající i ztracené. My si nemusíme jeho přijetí vybojovat, On nás miluje takové, jací jsme i jak moc jsme poškozeni, znehodnoceni hříchem. On nás lidi a celé stvoření miluje, Bohu na nás záleží. 

Místo toho, abychom museli jít Bohu naproti, udělat první krok, On jej udělal za nás, pro nás. Vyšel, ba vyběhl dost nevhodně, neuctivě i nevýchovně člověku naproti v Ježíši Kristu. Místo abychom my se museli zalíbit, Bůh se rozhodl získat si nás. V Ježíši Kristu ukázal, že rozumí lidskému životu. Ne akademicky, od nebeského stolu, ale protože jej sám žil. Bůh, Stvořitel se rozhodl přiblížit svému stvoření, svým dětem tak, aby mu rozuměly, aby se jim zalíbil a měly z něj radost. Jako otec, který leze po čtyřech s batoletem. Chce se mu zalíbit, chce mu udělat radost, protože své dítě miluje. Bůh nás miluje, proto se stal člověkem, batoletem.

A co my? Chceme se líbit Bohu, dělat mu radost? Anebo na Něj jako puberťák na rodiče kašlem? Termínem „líbit se Bohu“ opisujeme to, co jindy nazveme posvěcením nebo respektováním, dodržováním pravidel. Jde ale o motivaci, kterou není výkon, zásluhy, ale prostě čistá láska a touha udělat radost. Pro někoho je radost dodržovat pravidla, mít řád. Jiný je více zaměřený na vztahy a výzva, že se může líbit, ho naprosto naplní a činí radostným. Další prožívá bytostnou hrůzu hříchu a výzva k posvěcení, zápasu o čistotu, mu je srozumitelný. 

Různá slova, jsme různí lidé, ale pozvání k témuž: být s Bohem, žít s Bohem, nechat se jím vést, nést, inspirovat.

Posvěcení, to znamená být dvakrát oddělený a tedy plus. Jako hříšní lidé jsme hříchem odděleni od Boha. Posvěcením nás Bůh odděluje od hříchu. A dvě mínus jsou plus, nezůstáváme sami v prostoru, jsme opět s Bohem. Posvěcení je něco, co se děje, ne co se stalo. Podobně jako hřích nejsou pouhé činy, ale stav oddělenosti od Boha, tak posvěcení je označení života s Bohem. Není to úkol, ale přirozený zdravý růst, život. Boží odpuštění, které přijímáme v Ježíši, je povolání k životu v milosti, nikoli příležitost k dalšímu hříchu. Prostě nejsme povoláni k nečistotě, nelíbit se Bohu, ale naopak líbit se.

Líbit se Bohu totiž znamená, že se člověk zachází se sebou samým, svým tělem ba celým životem tak, jak má, jak to je zdravé. Je to něco, co se potřebujeme učit, co není samozřejmé. Kdyby bylo, tak o tom v bibli nečteme. Nejde o kult těla, člověka, ale o to, abychom s tím, co máme, dovedli zacházet zdravě, tedy svatě. Když člověk není zdravý, jeho tělo a někdy i mysl, jsou omezeny. Když člověk není svatý, jeho celý život je omezený. Bůh nás zve k tomu, abych nežili omezený život, ale svatý, posvěcený. 

Ježíšovy příkazy, učení nejsou o tom, že musíš, ale můžeš se nechat inspirovat, vést Ježíšem. Ne Ježíšem žijícím na přelomu letopočtu, ale živým vzkříšeným Kristem, který tak miluje svět, lidi, navzdory hříchu, že neváhal dát to nejdražší, co měl, abychom my mohli být s ním. 

Ježíš neříká: musíš, nabízí možnost, chceš-li. Pojď za mnou! Můžeš, nemusíš jít, je to možnost. 

Pokud se rozhodneme jít s Ježíšem, tak se stáváme společně s ním inspirací druhým k posvěcenému životu, k životu s Bohem. My nezveme k našemu životnímu stylu, koníčkům, názorům, teologickým filozofickým postojům, ale zveme k Bohu. Zveme k tomu, aby člověk žil podle toho, co se líbí Bohu. To předpokládá, že s Bohem musí mít vlastní osobní vztah, protože každý z nás je jiný, každému sluší něco jiného. Bůh ví, co se mu líbí na mně, na tobě. 

Komu se chceš líbit? Kazateli, starším, sboru, rodičům, přítelkyni, manželovi, kolegům v práci, spolužákům … komu?  To je to, oč tu běží. To je otázka, kterou klade posvěcení. Chceš mít vztah s Bohem a jeho rodinou, nebo jen otročinu hříchu vytloukat klínem např. náboženské otročiny. Ježíš nepřišel proto, abychom mu otročili, ale abychom se stali jeho přáteli, sourozenci, rodinou. Díky mu za to.