Spíš?!

Přemýšlení nad podobenstvím o deseti družičkách dle evangelia podle Matouše 25,1-13.

Milí přátelé, sestry a bratři, ptát se v dnešní době, zda si chce někdo odpočinout, udělat volno je stejně zbytečné, jako kdyby se ve čteném podobenství kdosi tázal, jestli se chce družičkám spát. To je přece zcela jasné, vždyť čekají už půl noci a ženich nikde. Čemu se divit, že usnou. Nad tím se nikdo nepohoršuje. 

I dnes jako tehdy Ježíš počítá s tím, že člověka práce, život zmůže. Starosti nás mohou zavalit natolik, že dusí podobně, jako trní zoufalé zrnko. Někdy se smažíme ve svých vlastních snech a přáních stejně, jako zrno na skále. Chceme růst, ale vymysleli jsme si toho tolik, že sotva popadáme dech. Snad se občas cítíme pohlceni, skoro sezobnuti světem, zábavou i povinnostmi podobně jako zrnko na cestě, nad kterým krouží ptáci. 

V tom všem nás slovo o tom, co dělat teď, o jakýchkoli povinnostech, možnostech, spíše děsí, než že by bylo světlem na konci tunelu. Chceme, potřebujeme a hledáme objetí, pochopení, přijetí a tak objímáme kde co a kde koho: stromy, milenky, kameny, maminky. A přitom tu jedna otevřená náruč je, která nevyčítá, že jsme zaspali. 

Ježíš učedníky nevytahal za ucho, když usnuli v Getsemane. Třikrát je nachytal spící a ani jednou je nehodil přes palubu. Ba naopak on, kterému se krátil čas, jež prožíval strach i opuštěnost, je povzbuzuje, vyjadřuje pochopení: duch je silný, ale tělo slabé, že? Usnuli jste, byť jste nechtěli. Neva, pojďme, společně. 

V listu Judy se dočteme cosi podobného. Utrpení, zkoušky, obtíže přijdou a víceméně je mimo lidskou schopnost obstát, ale není třeba házet flintu do žita. Ježíš je s učedníky i ve všech obtížích, tam kde jsou zavaleni balvany, kdo ví čeho, on zůstává s každým jedním, i tím nejmenším. Zůstává, nevyčítá, pomáhá nést, ba mnohdy nese sám za nás.

Je tedy zřejmé, že nezáleží na našem bdění, nezamhouřit oko, ale na tom, jaký máme vztah s Bohem, s Ježíšem. Kým on pro nás je: naší vstupenkou na svatbu nebo přítelem, kterému chceme posvítit, se kterým se chceme radovat? Kým je: elixírem mládí, věčnosti, nebo druhem, bratrem? 

Snad bylo lépe hned na začátek říci, kdo je kdo v našem dnešním podobenství. Tedy že ženichem je Ježíš, družičkami posluchači, čtenáři: lidé, učedníci, církev. Ostatní postavy nás v zásadě nezajímají, jsou kulisami, které tvoří příběh o čekání na ženicha. Důležité jsou družičky, jejichž úkolem, smyslem je přivítat, posvítit na cestu a doprovodit ženicha na svatbu i hostinu. Jejich smyslem je ženich, nikoli svatba sama. Kdyby úkolem družiček bylo předně a jen být na svatbě, tak tam mohly vniknout dávno před, popř. i po ženichovi. Ale ony čekají na ženicha, potřebují ho, bez něj je celé jejich počínání beze smyslu. 

A tak i když nás podobenství vede k úvaze, kde těch pět udělalo chybu, nakonec zdůrazňuje, že světlo, svícení není klíčem od hostiny, ale ženich. S ním lze vejít, bez něj, i kdyby svítily, kdo ví jak skvěle, zůstávají dveře zavřeny. Tento závěr nám může pomoci pochopit, co je onen nedostatek oleje, proč je olej něčím, o co se nejde rozdělit. Olejem se v tu chvíli stává vztah a nikoli skutky, splněné úkoly, mocné činy, ale setkání s Ježíšem, jeho doprovázení. Vědomé i nevědomé.

Ti, kteří vejdou, mnohdy ani netuší, že Ježíše provázeli. A ti, kteří zůstávají stát, nechápou, kde je chyba, když tak mocně prorocky svítí a oslňují, ba oslepují svět. Bez lásky, bez Ježíše, jen dunící zvon, dutá trubka do sběru.

Tím se dostáváme k tradičnímu pochopení podobenství, které pramení ze zařazení do pasáží věnujícím se druhému příchodu Krista, tedy jakémusi konci světa, poslednímu soudu, konečnému velkolepému vykoupení a záchraně stvoření. A tento text zve k připravenosti, neboť se zdá, že ženich nejde, nic velkolepého se nekoná a kde kdo usíná. Zůstat připravený, zůstat v očekávání, protože až přijde, to nejhorší, co bude moci člověk udělat, je začít řešit svou připravenost, nedostatek světla. Vždyť ne pro naše schopnosti, ale díky Ježíši jsme zachráněni. 

Druhý pohled na příběh je širší, neboť očekávání nevztahuje jen na finální příchod Krista, ale žádá citlivost, připravenost na malá, drobná osobní setkání s Ježíšem. Na setkání, která se týkají přímo nás, i setkání, kterých jsme svědky. Provázíme našeho přítele na cestě, jsme mu doprovodem, jsme učedníky, kteří následují svého mistra. To však žádá nezaspat, neprospat ony chvíle a také neřešit něco jiného, neběhat za obchodníky s olejem, ale být s Ježíšem. Doprovázet ho, protože on je naší vstupenkou, pozváním do Božího království plného neuvěřitelných věcí. 

Je to výzva pro nás, zda chceme posvítit, a to dost neuměle, Ježíši na cestě k druhým lidem. Snad lepší by bylo říci, zda chceme doprovázet Ježíše a být svědky zázraku znovuzrození. Není to o světlu, modlitbách na nárožích, Meluzínech z minaretů, ale o připravenosti, touze a chuti doprovázet Krista. 

A tak, byť se kdo cítíme jakkoli zmoženi, unaveni, nemusíme to tajit, nemusíme dělat, že svítíme, jediné, co se žádá, je počkat na Ježíše. Dát se mu, opřít se o něj, protože on má moc, schopnost, nás podržet navzdory všemu. S ním vstupujeme do Božího království.