Jakub hnedle na začátku svého listu píše svým čtenářům, ať se radují, když na ně přichází zkoušky. Obstojí-li víra, bude to skvělé, neobstojí-li, neva, za nic moc nestála a můžeme začít znova. Snadno se to čte, lehce se o tom hovoří, ale zažívat zkoušky, které nejsou procházkou růžovým sadem, chce málokdo. Přesto křesťanská zvěst zve mimo jiného k tomu, abychom vítali příležitosti, výzvy, které nás nutí si sáhnout na dno našich sil, nejen fyzických, ale i duchovních. Protože právě až tehdy se začíná ukazovat, zda jsme či nejsme tím, kým si myslíme, že jsme.
Říkáme, že v nouzi poznáš přítele. V nouzi, těžkostech člověk poznává i sebe, dříve ani ne. Teprve zahnán do kouta zjišťuje, co mu opravdu zbývá a na čem jeho život stojí. Někdy se nám povede celý život unikat a prvním i posledním zahnáním do rohu je až smrt. Pak už toho moc nezjistíme. Lépe je být připraven, vědět, že to, na čem můj život stojí, za něco stojí i obstojí navzdory okolnostem a snad i smrti.
Jak jsem napsal, lehce lze říkat, psát taková slova, těžší je ve zkouškách být. A tak když mě přepadají různé zkoušky, výzvy i obtíže, obvykle se jako první ptám, jak z nich ven, jak jim uniknout. Nechce se mi čelit, děsím se, že budu muset, žádná radost se nedostavuje. Snad to je tím, že na zkoušky nahlížím stále jako na něco, co komplikuje život a ne jako na to, co mě může posunout dál.
Pořád to je jako ve škole, kdy jsme se všichni snažili vyhnout písemce, diktátu, pětiminutovce či zkoušení. To bylo to nejhorší, co nás mohlo potkat. Kliku měl ten, kdo unikl. Z této perspektivy pak všechny obtíže, zkoušky jsou za trest. Je tedy zřejmě nutné se odvážit jiného pohledu.
Zkouška jako příležitost osvědčit se či udělat úpravy. Nové výrobky se testují, zkouší, zda obstojí. Schválně se vystavují mnohdy větším tlakům, více se namáhají, než následně bude jejich běžné zatížení. Zkouší se, zda obstojí. Pokud ano, mohou do běžného provozu. Jako člověk jednám s kdes čím podobně, jen sobě chci ulevit. Nezatížit, ulehčit. A pak se divým, že nic nevydržím.
Asi je třeba říci dost, jde se na to. Podobně jako v posilovně se člověk musí odvážit zvednout váhu, která něco váží, aby posilování mělo smysl, tak i v životě, obzvlášť tom duchovním. Je potřeba se odvážit něco zvednout, unést. Pokud se to nepovede, neva, zapracujeme, potrénujeme a při dalším pokusu to už třeba dopadne. Hlavně z toho nedělat drama.
Trochu to ze mě padá, vždyť právě proto tu je Bůh, abychom pochopili, že, ač je náš život jedinečný, nejsme odkázáni k jednomu pokusu a můžeme na sobě pracovat. Takže vlastně díky za zkoušky, protože právě v nich vidím, jestli rostu, nebo se jakž takž držím, či už rovnou slábnu a ztrácím se. Díky, že v nich nemusím být sám, mám druhé a předně mohu vnímat Boží přítomnost i v mém osobním životě.
Žádné komentáře:
Okomentovat