Úvaha na biblickými texty: Micheáš 6,6-8 a Filipským 1,3-11.
V uplynulých několika zamyšleních jsme se soustředili na pozvání k Bohu, pozvání do osobního vztahu se Stvořitelem. Dále jsme pokračovali k tomu, že vztah není v zásadě pouze něco hlubokého, duchovního, neviděného a neviditelného, ale že se projevuje celkem zjevně. Mám-li někoho rád, dělám to, co mu udělá radost. A ne vždy to je jednoduché, někdy se to zdá být až bojem, a proto jsme vyzváni brát na sebe celou Boží zbroj. Skončit zde, zdálo by se, že Bohu jde o stvoření duchovního super vojáka, takového nadčlověka, který sám vyřeší vše. Ale tak to není. Člověk nebyl stvořen k samotě a ani osobní vztah s Bohem není o duchovní osamělosti.
Apoštol Pavel se může ucházet o roli duchovního super hrdiny, chybí mu snad jenom škraboška a pláštík, který zapomněl v Troadě. Nakonec, jak čteme, tento nadkřesťan je rád, že není sám a zápasí o obyčejný vztah s druhými lidmi. Je rád, vděčný za sourozence v Kristu, touží se s nimi potkávat, osobně, jen tak, pohovořit, protože ví, jaké to je být uvězněn na samotce. Jeho vděčnost není hraná, povýšenecká, blahosklonná, ale upřímná, stvořená zkušeností, že mít společenství nemusí být běžné.
A tak se o společenství stará, pečuje o něj tak, jak může. Je-li přítomen, káže, neboť mimo šití stanů nic dalšího neumí. Není-li přítomen, vzpomíná, myslí na ně, modlí se a přimlouvá. Nejsou mu lhostejni, není mu lhostejno společenství jako celek, nejsou mu lhostejní jednotlivci. Protože si uvědomuje, že sám potřebuje podporu, podepření, přítomnost druhých, ze kterých sálá Boží milost.
Náš zápas, usilování o posvěcení není tak důležité pro naše spasení, ale je nezbytné pro druhé, abychom jim byli oporou, povzbuzením ve chvílích, kdy se na ně valí okolnosti a pokoušejí se je zašlapat do země. A jako že se to děje, pokušení nechodí po horách, ale po lidech.
Apoštol Pavel nás inspiruje k vděčnosti za druhé, odvážit se myslet, modlit, děkovat za ty, které vidíme kolem sebe ve sborové rodině. Jsou tu a nejedná se o samozřejmost, na místě je vděčnost. Nejen za pouhou existenci, bytí druhých, ale za to, že Bůh s nimi pracuje, že v nich začal své dílo, že to neskončilo jen u oznámení, co se od člověka žádá, ale že Bůh sám v člověku začal pracovat. Neboť záchrana, spasení, není z nás, je to Boží dar, a tak Bůh je tím, kdo ho dovede bezezbytku uskutečnit.
Podpírat jeden druhého modlitbou je o odvaze, neboť na prvním místě máme obvykle okolnosti, prosby a přímluvy týkající se nás, naší rodiny, našich nejbližších přátel. Mám-li začít prosit, přimlouvat se i děkovat za druhé, potřebuji sebrat odvahu k důvěře, že i oni mne podepřou svou modlitbou. Jde o vzájemnou provázanost, kdy jakoby sám nemohu, ale druhý může za mne a já za něj. Běžně si záda většina z nás vlastní rukou nepodrbe, ale druhému, kdo sedí za námi, to půjde velmi snadno.
Místo vymýšlení různých způsobů duchovních samodrbátek se odvažme děkovat, přimlouvat, prosit za druhé. Nevíme-li jak, máme příklad, směrovky, kudy by se mohly naše modlitby ubíhat.
Přímluvy, prosby o růst vzájemné lásky. O to, aby rostla láska jak k Bohu, tak lidem. Láska, natož růst není něco samozřejmého, něco, čeho si nemusíme všímat a ono se nám to bude samovolně šířit. Láska je mimo naši moc, nedovedeme ji ovládat, můžeme ji ale zažívat, dávat prostor, ale pokaždé nám to nejde. Proto jsou na místě modlitby, proto je na místě podpora druhých. Protože bez lásky, bez Ježíše, jsme jen dutá piksla, co zarachotí na kamenné silnici.
Dále potřebujeme, aby se druzí a my za ně přimlouvali, podporovali ve vzájemném poznání. Jde o poznávání Boha, který je lidskými schopnostmi neuchopitelný, ale přesto můžeme prožívat jeho blízkost jako něco vzácného, inspirujícího, krásného. Poznávat Boha a s ním i jeho stvoření, druhé lidi, sestry a bratry je důležité pro společenství s Ním a s druhými. Nejde o něco samozřejmého a potřebujeme v tom podepřít i podpírat druhé.
Zůstat vnímavý, všímavý je klíčové pro stráž na hlídce a největší průšvih je, když její pozornost pohltí něco jiného, např. svačina. Naši pozornost bere kde co a my si s tím úplně nejsme schopni poradit, proto potřebujeme pomoc, podporu, abychom zůstali všímaví vůči druhým, nejen jejich potřebám, ale i radostem. Abychom zůstali všímaví vůči Bohu a všimli si, kdy tluče na naše dveře.
Jako lidé se potřebujeme navzájem, když chceme ulovit mamuta, jako boží děti se potřebujeme navzájem, když chceme našemu Otci, Stvořiteli dělat radost, žít v Jeho blízkosti a čerpat vůli k životu z Jeho Ducha. Proto se potřebujeme podporovat v lásce, poznání i vnímavosti. Podporovat jen jedno by znamenalo vyrábět stoličku s jednou nohou delší. A na takové se sedět nedá.
Naší motivací k přímluvám ale není jen růst, prohlubování duchovního života, ale především touho, ochota podpořit druhé na cestě životem tak, aby s Boží pomocí mohli rozpoznávat, na čem skutečně záleží, čeho si mají všímat, čemu dávat pozornost. Abychom mohli společně s Boží pomocí zůstat ryzí i bezúhonní, aby ospravedlnění, posvěcení nebyl jen biblický pojem, teologický koncept, ale něco tak skutečného, jako jsou jablka na jabloni. Abychom nesli ovoce spravedlnosti.
To není samozřejmé, sami to nezvládneme, ale s Boží pomocí, kterou Ježíš přislíbil, a vzájemně si ji můžeme v modlitbách vybojovat, ano.
Žádné komentáře:
Okomentovat