Všechnu svou starost ...

Kovářovic kobyla chodí bosa, majitel autoservisu jezdí největší plečkou a duchovní, pastoři, kněží a kazatelé, bývají nejvíce sekulární bytosti v náboženských společnostech. Je to zvláštní, nevím proč, ale člověk prostě má takový zvyk, že čemu rozumí, o čem už dost ví, víc než ostatní, na to často peče. Ví, co stačí, a o moc víc tomu, a to čemukoli, nevěnuje. Nejsem jiný, žel, a tak občas potřebuji nějakou tu zatáčku projetou smykem, za kterou si uvědomím, že andělé strážní zřejmě nejsou výmysl pro dědi děsící se bubáka pod postelí. 

Když někdo přijde zavalen starostmi, které ho tak trošku dusí a zaráží do země, které se mu stávají údolím chmurných stínů a temných myšlenek, povídám: "Příteli, zkusme se modlit a povědět Stvořiteli, jak se cítíš, z čeho máš vrásky na čele a další šediny." Modlíme se, meditujeme, spočineme v tichu a Bůh, nevím proč, jedině snad z lásky, nějaké nepochopitelné náklonnosti k lidem, se přiznává, starostí zavalených dotýká. Starosti nepominou, údolí nezmizí, ale obvykle jsou ta tam stíny a všechny chmury.

Žel sám, když procházím takovým údolím, pro samou starost i napruženost, co dalšího vykoukne za nejbližším balvanem či vyskočí ze vzdáleného houští, nesdílím své obavy, starosti s Otcem. Peru se s nimi, přemýšlím, dumám, hledám vhodnou strategii, ale že bych mu to vložil do rukou? Ani ne. Kovářovic kobyla je zase bosa a pan duchovní, jak mi říkával jeden kamarád, na duchovní spočinutí, odpočinutí pro samou starost nemá čas. 

Jeden (jiný, další) kamarád, když jsem mu vyslepičil své obavy, mi poradil, že to prý mám odevzdat Pánu. Povídám: "však jsem to odevzdal." "Asi málo." Myslel jsem, že ho přetrhnu, zase nějaký výkon, co mi to tlačí. Nevědomky, leč upřímně, trošku tlačil. V daný moment to bylo lehce mimo, žel o pár dní, týden či dva později, byla myšlenka velice aktuální a vzpomněl jsem si na ni. Ano, tudy vede cesta, vždyť jsem o tom nedávno mluvil: "Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží."

A tak se odvažuji učit skládat nejen naději, ale i starosti do Božích rukou. Je to takové zvláštní, člověk je stvořen, aby se staral. O Zem, o svět, o druhé ... ale asi ne sám. Když se ztiším, vypovídám se Bohu, dám mu to do rukou, či jak to kdo popíše, starosti nezmizí, řešení nevidím, ale už se tím tolik netrápím, protože vím, že v tom nejsem sám, ale On je se mnou. Tím dává křídla, volnost, svobodu. Lépe se dýchá, je to fajn. Díky Bohu za to.