Na počátku byla milost...

Když jsem si poprvé přečetl text o tom, že jsme nedostali ducha bázlivosti, zaradoval jsem se. To bude veselé kázání o tom, že si Pán Bůh nehraje na pískovišti a nedělá bábovky. Jenže čím vice jsem přemýšlel i psal, tím více mi připadlo, že to celé je komplikovanější. Nakonec, po všem dumání a kopaní v textu mi přišlo, že za vším od počátku je milost. A jedinej, kdo to nechápe, je člověk.

A aby toho nebylo málo, tak myslím, že toto kázání je předčasně narozený. Trochu neučesaný, ale příležitost pilovat tentokrát je, neboť příští týden frčím na Zbraslav.

A nyní už poznámky ke kázání:

Texty: Žalm 68,1-11+20-21+33-36, Pláč 3,22-32, 2. Timoteovi 1,7-10 

Na počátku byla milost 

Apoštol Pavel jako archeolog odhaluje pomalu základ, sestupuje k tomu, co bylo na počátku: milost. 

Žalmista: Bůh se slitovává, ba stará o vdovy, sirotky, o ty, kteří mu nemohou nic nabídnout, dát, pečuje o ně díky milosti. Nosí břemena, obtíže svého lidu … 

Pláč: navzdory děsivé zkušenosti zániku Judského království vyznává pisatel, že Boží milosrdenství se obnovuje každé ráno navzdory všem životním obtížím a situacím. 

Pavel: postoj Timotea, křesťana má být motivován, inspirován Boží milostí, která je od počátku. 

Na počátku byla milost?! 

Jan píše o „Slově“, Pavel o Božím rozhodnutí a milosti; oba opisují Ježíše Krista, On je klíč. 

Stvoření a milost … daleko snáze rozumíme stvoření slovem, ale milostí? Milost jako základ stvoření ukazuje na odvahu, chuť, touhu se dělit, mít rád. Stvořit Slunce znamená ochotu dělit se na o místo na Slunci. 

Boží milost je od počátku, není novinkou na trhu, ale pro nechápavce, tj. pro lidi, ji Bůh zjevil tak, že to víc už nejde, a to v Ježíši Kristu. Ježíš je ztělesněním Boží milosti, Boží rozhodnosti – a Slovo se stalo tělem. 

Milost a rozhodnutí 

Rozhodnutí (spasit) zachránit člověka jako součást stvoření. 

Aby člověk zůstal či opět začal být Božím obrazem, tj. součástí Boha, ap. Pavel píše, že křesťan je Boží chrám. Ap. Jan mluví o ratolesti, která je naroubována, součástí kmene, kterým je Kristus, tj. Bůh. 

Bůh se rozhodl zachránit člověka před uschnutím, ztráty skutečné, Bohem stvořené, zdravé přirozenosti, tedy být součástí nejen stvoření, ale předně Boha. Člověk se snaží být součástí stvoření, ale žel utíká před Stvořitelem. 

Milost je způsob záchrany, žádné výběrové řízení. 

Bůh odmítá zachraňovat podle nasbíraných bodů. Spása nestojí na našich skutcích, učiněných, dobrých, zlých či neučiněných. 

Člověk nemůže udělat nic pro svoji záchranu, ale může udělat cokoli pro svůj konec/zatracení/ztracení. Nic nového, nepřirozeného – prodloužit život moc nejde, zkrátit ho ale dovedeme hravě. 

Víra jako berlička pro bábovky … nebo spíš padák pro šílence 

Předmětem vztahu s Bohem, tedy víry, není pouze záchrana, ale i povolání! 

Záchrana, spása je ohrožena záměnou za pouhé odpuštění. Odpuštění je zásadní, důležité, ale souvisí s mnohým dalším, např. jdi a nehřeš více. Odpuštěním Bůh odvážně vyrovnává jakékoli dluhy, pokud je člověk ochoten se nechat poslat, povolat kamkoli. 

Cílem je udělat z člověka opět člověka, tedy Boží obraz. 

Když se jde špatně, je třeba změnit směr … ale: 

Jít novým zdravým směrem znamená opouštět jistoty, jít, skočit do neznáma. To žádá odvahu a předně v tom brání strach, bázlivost. 

Hříšná přirozenost není nespoutaná, divoká, je neskutečně bázlivá, pověrčivá a kdo ví co ještě. Bojí se říci pravdu – činit pokání, vydávat svědectví. Bojí se odmítnout pokušení – Adam v ráji. Bojí se čekat – Saul na Samuele. Bojí se opustit jistoty, zlozvyky, neboť se v nich cítí bezpečně a to i když ji ničí. 

Strach brání člověku být člověkem a činí z něj kámen či zvířátko. Strach brání novým zkušenostem (viz farizeové a Ježíš). Strach brání nést břemena druhých a někdy i vlastní. Strach brání v povolání … ničí záchranu. 

Je víra jen pro odvážné? Pro ty, jejichž vůle se nebe dotýká? NE! 

Bůh v životě i v obrácení, změně směru a novém vykročení je s člověkem. Nejde o úkol, jde o vztah. Bůh dává kus sebe sama, svého Ducha, který je opakem lidské hříšnosti, opakem bázlivosti. 

Síla – něco zvednout, unést, např. břemeno druhého. 

Láska – nést břemena druhých ne z povinnosti, jako úkol, ale protože člověku na nich záleží. 

Rozvaha – počkat, neuspěchat, být trpělivý. 

Bůh s klidem zachraňuje i bábovky, másla, ale ne proto, aby jim vrazil do rukou berličky, ale proto, aby jim dal kus sebe, kus Boží odvahy tvořit, dělit se, odpouštět, milovat, ale i bojovat, rvát se s hříchem, zlem. 

Ježíš řekl: seber si své lože, vstaň a choď! Nikoli: půjč si berle a plaz se. 

Nedostali jsme Božího ducha, abychom byli zaraženi jako skoba ve zdi, ale abychom opravdově žili. 

Protože Ježíš, Bůh zlomil moc smrti, daroval nepomíjející život … tak žijme!