Vždy mne překvapí, jak srozumitelně a jednoduše mne Bůh osloví, je-li třeba. V určité míře naděje beru i oživení blogu jako zásah shůry, neboť během starostí o kde co i kde nic, jsem jej přestal držet při životě. Kázání, nedělní promluvy vznikaly dle časových možností: tu koncept, jindy osnova. Někdy psáno rukou, jindy klávesnicí. A jelikož sepisování knih nebere konce, kdejaký pták plodí další a další písmenkové smysly i nesmysly, rozhodl jsem se už nic moc nepublikovat.
Změnil jsem však místo působení, sbor vystřídal sbor a s ním zvyky a očekávání. To, že kolega, předchůdce dával text v papíru, mi žíly netrhalo. Co bylo, bylo a nemusí být. Říkal jsem si, že danou cestou nepůjdu, proč bych si na sebe šil bič.
Jenže pak přišel jeden rozhovor, obyčejný, neplánovaný a pro mě naprosto srozumitelný. Patřím totiž mezi ty, pro které je poslech záznamu kázání tak trochu za trest. Ne že bych odmítal kázání, ale raději si jej přečtu než poslouchám. Podobně jako s hudbou: živou miluji, ale záznam mi připadne výrazně slabší a chudší. Nikde se tím nechlubím, ono asi není moc čím, ale aniž bych tušil, narazil jsem na člověka, který to má podobně. A tak mi díky jeho slovům seplo i připadlo smysluplné opět doslovně psát i dát k dispozici nedělní služby slovem.
Zkusím vydržet, snad to klapne.
Žádné komentáře:
Okomentovat