13. neděle po Trojici

Text kázání: 1. Janova 4,7-12

Ostatní texty: Mt 25,40 Ž 112 Gn 4,1-16 Ž 113,1-2

Milé sestry, milí bratři, slyšeli jsme klasický apel Janovské literatury: Bůh je láska, proto se mějme rádi. Nevědět, že tato slova byla napsána bezmála před dvěma tisíci lety, mohli bychom je vložit do úst členům hnutí Hippies či dnes v politice zmiňované pražské kavárny. Ale nemůžeme. A tak si nevystačíme s tvrzením, že láska je láska a basta. Láska je u Jana mnohem víc, než co láskou běžně všichni myslíme. Je mnohem hlubší, vzácnější i proměňující než všechny nám známé formy lásky: rodičovská, partnerská, přátelská, sourozenecká atd. 

Podobně apoštol Pavel, když píše o milosti, míní cosi víc než jen amnestii, prominutí trestu. Chce čtenáři svých dopisů ukázat cosi vzácného, co slovy nelze vypovědět, avšak co člověku, snad ne na mysl, ale do srdce, může vstoupit, přijít. Pavel i Jan zvou své čtenáře k uvědomění, že jsou, tedy i my, Boží chrám, ve kterém Bůh přebývá. A je to poznat … např. tím, že se věřící lidé mají navzájem rádi, nezištně, bezdůvodně, protože je spojuje Ježíš. Díky němu si mohou všímat i těch nepatrných, bezvýznamný. Ne proto, že se to má, ale proto, že je k tomu vede, proměňuje Bůh. Díky Bohu jim záleží na těch bezvýznamných, nepatrných. A to natolik, že společně s Ježíšem, Králem, je nazývají svými sourozenci: sestrami a bratry. 

Můžeme předpokládat, že Jan vyrostl v židovském prostředí, které ve vztahu s Bohem bylo orientováno na výkon. Dodržet, udržet systém. Do toho vstoupí Ježíš, který se nevysmívá a nezlehčuje zákonictví, ale ukazuje na mnohem vzácnější perlu, kvůli které stojí za to prodat, zahodit všechno ostatní. Ukazuje na poklad, o který kde kdo zakopává, ale ne každý si uvědomí tu neskutečnou příležitost, na kterou narazil. Jan, fanaticky věřící, neštítící se sesílat oheň a síru na nedostatečně reagující spoluvěřící, je zasažen, proměňován Ježíšovou láskou, díky které rázem jde o záchranu člověku a ne náboženského systému.

Slovo, termín, který mu danou zkušenost dokonale vystihuje, je láska. A proto o ní píše všude, natolik, že si vysloužil přezdívku „apoštol lásky“. Je však třeba povědět, že jde o víc, než jen o nějakou letní zamilovanost, zblázněné pudy v říji. Jde o tak těsný vztah s Bohem, že člověka nejen vnitřně naplňuje, ale i vnějšně proměňuje. 

Mít vztah s Bohem totiž ještě neznamená, že jsme tímto vztahem proměňováni. Kain s Hospodinem spolu hovoří takovým způsobem, až to působí jako rozhovor z očí do očí. A přece to nebyl vztah, který by Kaina proměňoval, naplňoval a vedl k lásce. Očekával, že na oběť musí Bůh reagovat požehnáním a byl rozhořčen, že tomu tak není. Nepochopil a ani později nechtěl, odmítal přijmout, že by vztah člověka a Boha byl postaven na něčem jiném, než na lidských zásluhách. Díky tomu nevidí východisko, protože to, co spáchal, již nelze odčinit. 

Znal Boha, chtěl s ním mít vztah, ale podle svých pravidel. Odmítal konat dobro a dovolil, aby v jeho životě vládl hřích. Místo aby rozséváním dobra, radosti, úsměvů i povzbuzení dělal prevenci hříchu, živil v sobě hořkost, ublíženost. Novozákonním jazykem můžeme říci, že uhasil Ducha svatého, zadusil ten plamínek víry, láskyplného vřelého vztahu s Bohem. 

Apoštol Jan nás zve k tomu, abychom touto cestou nešli. Naopak abychom se otevřeli Bohu, nechali se jím naplnit i proměňovat. 

Na jedné straně je výzva, abychom se měli rádi navzájem a to nejen slovy, pocity, ale i činy, aby to bylo vidět, cítit, slyšet. V kdejakých rádoby odborných knihách o manželství je neustále zdůrazňováno mužům, aby říkali své ženě, že ji mají rádi, aby občas přinesli nějaký dárek, zkusili být alespoň jednou za rok spontánní. Protože se často stává, že muži je věc natolik samozřejmá, že o ní nemá potřebu hovořit. Mám tě rád, to je přece jasný, proč bych ti to říkal. Si něco na sebe kup, si to vybereš sama líp atd. Ve vztahu s Bohem a vůči druhým, bližním to není jen záležitost mužů, ale všech, že nám připadne nad Slunce jasnější, že přece máme druhé rádi, záleží nám na nich, modlíme se za ně, až jim o tom zapomeneme říci. Až je zapomeneme překvapit nějakým dárkem, nějakou pomocí. 

Láska, která není vidět je jako víra, která nenese ovoce, která neprostupuje život člověka, která nic moc nevydrží.

V dnešní době, kdy občas máme pocit, že se svět bortí jako domeček z karet a vidíme za každým rohem teroristu, ruského či amerického vojáka, skupinku uprchlíků či tureckých agentů, možná potřebujeme slyšet, že zlé, těžké věci do života člověka přichází. Že je někdy pěkně temno a nemoci, zlé věci se nevyhýbají ani upřímně věřícím lidem. Ale nitro člověka, žalmista říká srdce, je-li zakotveno v Bohu, naplněno Božím duchem, dává do lidského života pokoj. Pokoj, který převyšuje každé pomyšlení, pokoj, který je prostě pecka. Nemusím hodiny sedět v lotosovém květu, vyset hlavou dolu, odříkávat správné modlitby. K lidskému štěstí, vnitřní, niterné pohodě navzdory okolnostem stačí naprosto a jen to, když je člověk naplněn Bohem. 

Víme, že to neznamená, že se nebudeme cítit někdy zoufale, opuštěně, sami, ale zůstaneme jako loď upevněná nezdolnou kotvou na místě navzdory bouři, která zuří kolem ní. Ježíš se v těžké chvíli cítil opuštěně a přece byl daleko méně zoufalý, naplněný beznadějí než ti, kteří byli popravováni spolu s ním. Nakonec kdy by sám mohl očekávat, žádat záchranu, pomoc, zachraňuje, pomáhá on sám. 

A podobně to vidíme i u Davida, který ač nenapravitelným způsobem zhřeší, selže, nepropadá Kainově zoufalosti, ale nachází cestu i z osobní temnoty, údolí stínů vlastního hříchu. 

Proto se nechme Bohem naplnit, Bohem, který se pro Jana projevuje jako láska, pro Pavla jako milost, pro Šalamouna jako moudrost, pro dalšího jako kníže pokoje atd. Nechme se naplnit a proměňovat. 

On je tím, kdo nás má rád dávno před tím, než vůbec jsme schopni zpozorovat, že nás má někdo rád. My netušíme, ale on nás miluje, dává první poslední, alfu i omegu, za nás, pro nás. Pro ty, které nazývá svými dětmi, členy své rodiny bez ohledu na míru nepatrnosti, kterou kdo z nás má. Bez ohledu na naši perspektivu. Bůh miluje člověka tak, jako ve zdravé rodině rodiče milují své nenarozené dítě. Dítě má, nemá ponětí o rodičích, kdo ví, já ne. Ale oni ho milují a dělají pro něj všechno bez ohledu na skutečnost, že jim možná nikdy neřekne: děkuji. Protože ho to nenapadne, protože se možná nikdy nedozví, jak se tatík hnal přes půl města pro kočárek, maminky hodiny vybírala postýlku atd. Rodiče to nedělají proto, že musí, že se tak má, ale proto, že se těší, že milují své děcko. A tak nějak, mnohem lépe a dokonaleji nás miluje Bůh. 

On dal to nejdražší, co měl, kus sebe, našimi slovy: svého jediného, jedinečného nenahraditelného syna lidem, protože mu na lidech, na nás, na celém stvoření, světě záleží. Bůh nechce naše zásluhy, nejen proto, že by se ničeho pořádného nedočkal, ale především proto, že chce nás. Chce v nás zůstávat a své přebývání v lidském životě dotahovat k dokonalosti. 

Kdo nebydlíte ve svém, jste na tom možná podobně jako já. Čekáte, že se budete stěhovat a v podstatě se nesnažíte dotáhnout svůj domov k dokonalosti, protože víte, že ho dříve či později strhnete. Trampové to znají, bych řekl, dobře. Člověk nestaví pod převisem dům, protože ráno sbalí svých pět švestek, vypije kávu a jde dál. 

Ale Bůh nechce být trampem našich srdcí, nájemníkem, kterému, až se nám zamane, vypovíme smlouvu. On chce, touží, abychom my, naše nitro, srdce bylo jeho domovem. Apoštol Pavel píše o tom, že jsme Boží chrám. A v tehdejším pojetí byl chrám místem, kde Bůh přebýval, bydlel. 

Dovolme Bohu, aby ve svém stvoření, v tom, co postavil, co dokonalé zná, se mohl zabydlet. Aby se v nás mohl zabydlet, protože pak bude poznat, že jsme jeho. V oknech našeho srdce pak nebudou muškáty, ale láska a ve dveřích nebudeme zakopávat o hřích, ale o milost. Ale to nejen my, ale i každý, s kým se potkáme. 

Milý přátelé, sestry a bratři, láska je z Boha a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Amen