A co bráška …

Jedno odpoledne jsem vyrazil s Amy na zmrzlinku a kafíčko do trutnovské kafírny, neboť si tam zrovna vydělávala na studia jedna osůbka z našeho společenství. Po té, co jsme řádně uzamkli modlitebnu, překonali přechodu u Kopeckých a vytratili se z blízkosti automobilové dopravy, rozběhli jsme se po chodníku mezi paneláky. A prý že poběžíme, závod, ke stromečku, povídá Amy. A hned utíká, co jí síly stačí, klušu vedle ní, těším se z jejího výskání, protože, jak sama říká: „bežím, kičím“. Najednou se ale zastaví, ztichne a chytne se za pusu. Šeptem zděšeně říká: „Šimonek spinká!“ 

Chvilku mi trvalo vysvětlit, že Šimonek sice spinká, ale dělí nás od něj už pěkná vzdálenost a za zavřenými dveřmi i okny ložnice nás opravdu neuslyší, tudíž nehrozí, že bychom jej vzbudili. Pár vteřin na mě zamračeně koukala, než přijala, že vskutku od našeho výskání Šimonkovi nic nehrozí. Pak se usmála, vykřikla: „bežíme“ a pro samé výskání, smích se už na ono „kičím“ nedostalo.

Připadlo mi úsměvné, jak ve svém věku nerozlišuje vzdálenosti, a pak inspirativní, ba zarážející ta odvaha zpytovat vlastní konání, zda tím neubližuje druhému. Tam někde mezi paneláky za rušnou ulicí zkoumá, zda svým výskáním nevzbudí brášku. Je mi stydno, neboť mne mnohdy ani nenapadne zkoumat, zda svými projevy neubližuji někomu, kdo je mi celkem blízko. Někdy jde o radost, jindy naštvanost, lhostejnost atd. Přál bych si mít tu dětskou nespoutanost myšlení, ve které je naprosto na místě, zda tím či oním nemohu uškodit bráškovi v kostelní lavici, kolegovi v kanceláři, manželce u snídaně, přírodě na výletě … slovy bible: za tím, co dělám, neubližuji Božímu království.