V červnu jsem neuvědoměle zakoupil motocykl se sidecarem Dněpr K 650. Známý jej chtěl prodat a mně se mu chtělo pomoci. Kdokoli jiný jej prodávat nekoupím, ale zde jsem se rozhodl udělat výjimku. Koupit bez ohledu na skutečnost, že nemám řidičský průkaz na daný povoz, že vůbec nic o motocyklech nevím a jediný člověk, kterého znám, mi říká, že jde spíš o charitu než lukrativní koupi. I přesto jsem dal tři roky ušetřených peněz za vůz, který jsem nepotřeboval, ale líbil se mi. Manželka nebyla odvázaná.
Nejdříve přišlo dobrodružství s přepisem. Koupit veterána není jen tak, ale to mi nikdo neřekl. Myslel jsem, že zajdeme na registr, přepíšeme papíry a pojedeme. Ale to ne. Hezky pěkně kompletně odhlásit a nechat udělat novou atestaci. Celé kolečko trvalo asi šest týdnů a za hubičku nebylo. Zároveň jsem si podal přihlášku do autoškoly, neboť mít povoz jen v garáži mi nestačilo.
Vzhledem k mému věku nebyl problém s tím, že potřebuji kompletní "Áčko". Problém ale byl v tom, že jsem v životě na motocyklu neseděl, pominu-li jeden jediný výlet na babetě. Náhle přede mnou stál stroj, který měl sílu a taky něco vážil. Autoškolu jsem přežil. Přeci jenom současné motocykly jsou uživatelsky vstřícné. Startují se elektronicky, žádný nášlap. Mají blikače a není třeba mávat rukou atd. Historický motocykl má však svá vlastní dobrodružství, která jsem měl ještě poznat.
Konečně jsem získal řidičské oprávnění a vyrazil na cesty. Sidecar má velkou výhodu, že když zastavím, nemusím se starat o balanc. Má ale zřejmě i pár nevýhod, jako např. se s ním hůře zatáčí. Ale to jsou detaily, které někdy rozhodují, ale v prvních okamžicích jsem je nevnímal. Mé nadšení se dalo krájet. Udělal jsem s povozem několik výletů a vyrazil na lehkou dovolenou. Čekaly mě dvě hodinky cesty tam, dvě zpátky.
Po hodině cesty, když jsem si řekl, že nás, tedy mě a Dněpra, čeká pěkná rovinka, rozhodl jsem se zjistit, co ta obluda dokáže. Ručička tachometru skákala z jedné strany na druhou a mě nezbývalo typovat, že kdesi uprostřed je skutečná rychlost. Mít dlouhé vlasy, měl bych snad už vítr v nich, neboť 70 km/h byla panečku rychlost. Můj úsměv však ochladil zvuk hlásící, že vynechávají válce. Rychle jsem zkontroloval, zda mám řádně puštěný benzín. Již několikrát jsem na tento žert dojel. Nyní však bylo vše v pořádku. Zastavil jsem motocykl, obešel jej a okem amatéra usoudil, že mu nic nechybí. Našlápl a svištěl dál.
Na křižovatce jsem musel dát přednost a Dněpr volnoběh neustál, pošel. Našlápnout tentokrát nešel. Nechápal jsem a byl jsem bezradný. Ponechal jsem jej odpočinku a po půl hodince chytl na první našlápnutí. Opět jsem mohl svištět neuvěřitelných 60 km za hodinku.
Po cestě zpět jsem se rozhodl pochlubit kamarádovi, za co že jsem to vyhodil ušetřený rodinný peníz. Chlubení probíhalo dle plánu, nadšení bylo velké. Až na ten odjezd a skutečnost, že řidičák jsem měl něco přes 14 dní. Čekal mě výjezd do ostré zatáčky v kopci. Rozjezd s řádně oroštovaným plynem vyšel, jen to zatočení při zvednutém předním kole úplně nedopadlo. Výsledkem bylo uražení i proražení krytu levé hlavy a veliké ponížení mých narychlo získaných řidičských schopností. Ostatně návrat na laně byl hřebíčkem do rakve mé motorkářské pýchy.
Díky této příhodě jsem byl donucen otevřít pandořinu skříňku zvanou Dněpr. A jaký to je zážitek, co vše na člověka vykoukne, o tom snad příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat