muji, muji

Přiběhla z vedlejšího pokoje a všechno mi sebrala. Ne beze slov, nejdříve ukázala na hodinky, potom na snubní prstýnek a povídá: tatínka. Chvilku ticho, pak: „muji, muji“.

Nakonec ukázala na mě a se stejnými slovy chytla moji hlavu. Prostě všechno bylo její, ačkoli to je tatínka.

Koukám na ni, vzpomínám na Ježíšovu výzvu, být jako děti a říkám si, kéž bych to také tak jednoduše a bez zábran uměl. Přiběhnout, nečekat na zavolání, ale běžet a vskočit do náruče. Nemusel jsem ji volat, nemusel jsem ji přemlouvat, přiběhla sama. Kéž bych uměl tak snadno a rychle rozeznat, co patří a co ne Otci. Vědět, pamatovat si, co je výsostně Jeho, na co mám být opatrný. A kéž bych navzdory veškeré opatrnosti dokázal cosi podobného, co dcerka se slovy „muji, muji“. Vzít to vše, co je sice Otce, ale člověku je nabídnuto k užití. 

Přál bych si to, toužím po tom, ale sám sobě jsem překážkou. Jako puberťák chci mít všechno vlastní, jako dospělák nechci být nikomu nic dlužen a tak se mnohdy připravím o mnohá požehnání, lidově řečeno štěstí, která jsou připravena. Anebo jako logik, hledám logiku, vzorce a zjišťuji, že žádné v posledku nejsou. Bůh si dělá, co chce. V lásce, laskavě, ale co chce.

Proč mne to ale tak překvapuje? Vždyť kolikrát přiběhla dcerka a pro práci, zaujatost čímsi jiným, se jí nedostalo prostoru a mohla volat, kolikrát chtěla „tatínka“ či „muji, muji“. Ji to ale neodradilo, přiběhla zase, protože ví, že víckrát ji do náruče vezmu a nechám všeho než naopak.