Okamžik

Návěstí, závory a další všemožné sloupy míjím společně s mnohými, kteří taktéž sedí v rychlíku uhánějícím obvyklou rychlostí ku Praze. Je to výrazně rychlejší, než jít pěšky či jet na koni. Ale říkat tomu v dnešní době rychlík? Inu, proč ne, mohu-li být stále studentem, proč by nemohl tento vlak nemohl být rychlíkem.

A tak koukám z okna a přemýšlím, proč ještě studuji. Uvažování prokládám dalšími znepokojujícími otázkami a pohodlně se sám sebe ptám, zda-li to mám ještě zapotřebí. Vždyť vlak možností mi ujel a ty, které ještě přijedou, nežádají takovou námahu. Cesta dál plyne a mě dochází, že možnosti, které jsem kdysi měl, nevytvořím jen proto, že je teď chci využít. Kdysi bych tu svou školu zvládl s úsměvem, vnějším i vnitřním. Dnes se usmívám, ale je to spíš k pláči.

Napadá mě, že tetičky a strýčkové v besídce měli pravda. Ponechám stranou otázku, zda si ji byli vědomi. Tehdy jsem od nich slýchával dosti naléhavě, že nelze odkládat rozhodnutí pro Krista, protože nevíme dne a hodiny. Někteří nás postrašili představou, jak na přechodu pro chodce, drtí tatra důchodce … a nebo nás. Jiní teologicky odvážní rozhodně s vážnou tváří pronesli, že Pán Bůh člověka povolává jen jednou. Ti milosrdnější zjemnili důraz tím, že si člověk nikdy nemůže být jist, že jej Ježíš zavolá podruhé. Vždyť učedníky povolal jen jednou.

Dnes bych s milými tetičkami, strýčky a dalšími polemizoval, ale v jednom rozhodně měli pravdu. Člověk žije v čase a každá možnost, odložená, nevyužitá, se nikdy nevrátí tak, jak přišla prvně. Např. jsem v mladické radosti ze života odsunul studium na později a dnes už jej nedávám tak, jako tehdy. Jsem jinde a jiný člověk. Nebo odložení návštěvy pro cokoli také změní příležitost setkání. Ta první už znova nepřijde.

Ať si kdo chce žije čím chce, připadá mi, že všichni žijeme okamžikem. Teď tvoříme dějiny, naši osobní historii, vzpomínky, teď také tvoříme budoucnost, naše další možnosti. A je přirozené, že se v tomto ptáme po Boží vůli, garanci, pomoci využít správné možnosti. Obávám se, že je zde podobnost se starozákonními proroky. Pravé proroctví se nepoznalo podle toho, kdo jej pověděl, ale zda se naplnilo či nikoli. I my se v životě nějak rozhodujeme, někteří dokonce ve snaze jít po Božích cestách, aneb jak nás Kristus vede. Ale jestli skutečně v těch všemožných rozhodnutích za ním jdeme, poznáváme až tehdy, kdy okamžik se stane vzpomínkou, kterou lze s odstupem hodnotit.

Děsivé, ale i osvobozující, protože je zřejmé, že bez Boží milosti, bez tolerance a pochopení lidské malosti, nemůžeme přežít okamžik, promarněné, špatně využité a kdo ví jaké možnosti.