Zřejmě každý ve své náplni práce má oblasti, pro které se nenarodil, a přece je za ně odpovědný. Činnosti, při kterých potí krev, ne pro náročnost úkolu, ale pro cizost, ba odpor vlastní přirozenosti. Mou slabinou jsou zřejmě řády, řešení daně ze snítek kopru, zrnek máty. Proto jsem se opravdu nenarodil. Nerozumím tomu, nechápu smysl. Ale když to jiné baví a další podle toho i jednají, asi nejde o marnost. Bůh ví. On nás všechny stvořil, někoho řádného, jiného tak trochu neřáda.
Povinnost strávit tvorbou paragrafů celý den mě neřáda nenadchla, ale povinnost volá a já výzvu přijal. I trpěl jsem, vnitřně blízko možnosti spáchat defenestraci, vnějšně upouštějící páru výkřikem na facebook: „Jestli bude nějaký poslední soud, tak tohle se bude trestat.“ Ale jak? Podle čeho a proč? No proto, že jakou měrou měříme, takovou naměří nám.
Pravidla jsou třeba jak ve fotbale, tak v církvi. Ale měla by být srozumitelná, jednoduchá a udržitelná v paměti i v bolesti nakopnuté holeně, otřesu mozku či euforii z povedené přihrávky nebo koncovky. Možná by si stačilo vzít příklad ze Stvořitele, který nezatěžuje více jak deseti paragrafy a ještě je později redukuje do dvou. I to se zdá nakonec příliš, jak můžeme vidět v dějinách židů, později i křesťanů.
Žádné komentáře:
Okomentovat