Trochu se tu štveme

Říkám si, že jestli lidé něco opravdu umí a mají k tomu nadání, tak to je vzájemné rozeštvávání. Od školky po domov důchodců můžeme být svědky nesmyslného jitření zlých emocí. V křesťanské komunitě, zasvěceně sborové rodině, tomu není jinak. Není třeba si dát za cíl rozvracení společenství, ono to jde jaksi samo. Tu šlápnu na nohu jednomu, kabát do dveří přibouchnu druhému, zákusek sním třetímu, k tomu všemu něco vtipného řeknu a naštvání je na světě.

S pošlapanýma nohama, utrženým cípem kabátu a hladový jsem přemýšlel, co s tím. Od dumání, zda bych neměl rovnou prošlápnout druhému koleno, jsem postupně došel k otázce, o co vlastně jde. Je snad sborová rodina partou, ve které je náčelníkem ten, kdo přepere, převeze všechny ostatní? Špatné by to nebylo, ale … nějak to neodpovídá Ježíšovu přístupu a pozvání mít rád lidi kolem.

Mít rád druhé předpokládá zájem, přání dobrého, která se projevují už na základní duchovní rovině – v modlitbě. Modlitba je jakoby kompasem, který ukazuje, zda jsem zaměřen k sobě či druhým. Zda jsou druzí překážkou na mé životní cestě či cestou samou. Zda prosím, zápasím za ně či za své představy o nich. Dalo by se pokračovat, každý ten nepatrný zásadní rozdíl „zájmu“ zná. Opouštím své představy o druhých, odvažuji se myslet, že prosby a přímluvy jsou prvním a základním projevem mé křesťanské lásky.