Lžu, lžeš, lže …

Lžu, lžeš, lže … krátký ale ne jednoduchý soud. Samozřejmě pouze tehdy, vnímáme-li lež jako lhářem vědomé pokřivení skutečnosti. Ono totiž tolik uvědomělých lhářů zase není a spíše jde o nedorozumění založená na nestejnosti přikládaného významu použitých slov. Asi jediné pozitivně laděné vysvětlení situací, ve kterých se člověku zdá, že lidé kolem něj lžou. Všechna ostatní směřují k patologickým lhářům, sobeckým manipulátorům a dalším sociálním deviantům.

V křesťanském společenství se občas setkám s čímsi, co lze nazvat lží a přeci tak zvaný lhář nic vědomě nekřiví. Pak není místo pro pokání, ale oboustrannou velkorysost. Té se mi dostalo, když jsem se v cizí řeči snažil říci, že jsem měl ke svačině slané brambůrky. Místo správného slova jsem uprostřed kostela s vážnou tváří říkal, že mi „sakra“ docela chutnaly, jen škoda, že v sáčku bylo „sakra“ tak málo. Kamarád mi opatrně řekl, že to jsem asi neměl. Povídám: jo, měl jsem „sakra“. Tuším, že jsem udělal přesmyčku, otočil písmenka a nedorozumění bylo na světě.

Mohli mě obvinit, mohli káznit za pohoršení slovy působené uprostřed církevní obce, ale velkoryse mávli rukou. Bylo zřejmé, že jsem neúmyslně popletl význam slov. Ve vlastním jazyku se zdá až nemožné dostat se do podobného nedorozumění. Jak se ale stěhuji po malé české zemi, narážím na nepochopení tohoto typu. Např. řekněme „otáčka“. Jeden rozumí zatáčka a druhý točnu MHD. Anebo „domácí pes“. Někdo si představí mazlíčka, jiný hlídací psisko.

A tak si říkám, že lidé možná ani tolik nelžou, jako spíš si vůbec nerozumí.