K sežrání

Měl jsem hlad. Všude kolem mne byla tma, ale o jablkách ležících nedaleko jsem věděl. Však jsem je tam odpoledne položil. Spíš vysypal během rozbalování spacáku s pocitem, že pro dnešek si pořádek odpustím. Zašmátral jsem pravou rukou po jednom ze tří. Chvíli po té jsem se do něj zakousl, co mi panty dovolily. A málem i vyprskl, neboť to nebyla chuť křupavého jablka, se kterou jsem se po druhém přežvýknutí setkal, ale hořce nakyslá hniloba. Tma jak v pytli, cizí místnost, kam plivnout nechutné sousto? Dožvýkal jsem a polkl.

Nepříjemná zkušenost. Snad podobná té, když se nám z kamaráda, známého, vyklube trochu té prohnilé člověčiny. Anebo z nás, když se druhý chce opřít a my uhneme. Když druhý potřebuje potěchu, povzbuzení a my ho dorazíme. Na pohled pěkné zbožné jablko, ale uvnitř cosi nesrozumitelně nedobrého.

Řešením je nůž a nakažené vykrojit. Vlastně pokání a zkažené, hřích vyznat. Možná druzí uvidí, že nejsme dokonalí, ale budeme bezpečně k sežrání. Ostatně Kristus si přišel pro nevěstu, církev k nakousnutí.