Církev je odrazem Boha ve společnosti, ale i společnosti před Bohem. Jsme královské kněžstvo. Na místě Kristově vyzýváme lidi k obrácení, na místě Kristově se za ty samé lidi přimlouváme před Bohem, neboť nevědí, co činí.
Jaká je naše společnost? Nemocná představou nekonečného růstu, nekonečnou nespokojeností s tím, jací jsme, co máme. Žijeme a jsme součástí společnosti spoutané honbou za úspěchem. A je jedno, zda měřeným penězi, mocí, vizáží či ještě něčím dalším.
Honba za úspěchem, nekonečný růst se neptají po tom, kdo jsme, jaká máme obdarování, zkušenosti, dovednosti. Zajímá je pouze, kým máme být. A zůstane-li člověk vyset na žebříku společenského růstu, přestane se zajímat o sebe, o to, jak jej Bůh stvořil. Stane se závislým na představě úspěchu, který symbolizuje iluze člověk stojící na nejvyšší šprysli.
Je-li představa příliš vzdálena možnostem konkrétního člověka, buď rezignuje, nebo se marně snaží být někým, kým nikdy být neměl. První možnost je, že zakope svá obdarování, své schopnosti, dovednosti a propadne pasivitě. Druhá možnost je, že opět nechá ladem obdarování, která dostal, ale místo pasivity se aktivně snaží prosadit jinde a jinak.
Výsledkem zakopávání hřiven a snahou hospodařit s tím, co člověk nemá, tedy život na dluh, je v dnešní západní společnosti neobvykle velký nedostatek řemeslníků a zároveň podivně velký počet vysokoškoláků.
Bůh ale říká, že každého stvořil jinak. Někomu dal pět hřiven, někomu dvě, někomu jednu. Obdarování jsou různá ale zdroj i cíl, Alfa i Omega stejné. Při zúčtování, když se hospodář ptá, jak služebníci hospodařili, chce vědět, jak naložili s tím, co jim předal bez ohledu na množství. Zajímá ho, zda a jak využili majetek jim svěřený. Jsou správci, nikoli vlastníci.
Při přemýšlení o líném služebníku můžeme využít pohled na podobenství o dvou synech. Buď jde o příběh skutečné poslušnosti, kdy jeden slíbí, ale lenoší, zatímco druhý odmítne, ale nedá mu to. Nebo jde o příběh porozumění, kdy jeden slíbí, ale dělá úplně něco jiného, zatímco druhý zprvu nerozumí, později ale pochopí a proto koná. Díky tomu nemusíme ve služebníkovi, který hřivnu zakopal, vidět pouze lenocha, ale i toho, kdo ji prostě jen nepoužíval a možná velice horlivě obchodoval, pracoval s jiným než hospodářovým vkladem.
Stejný důraz, pointa zaznívá v Ježíšově příběhu z posledního soudu, když říká „neznám vás“ těm, kteří se v jeho jménu pěkně nadřeli: prorokovali, kázali, uzdravovali, obrovsky sloužili. Ale ne tam a tím co jim bylo svěřeno, co měli.
Jde o povzbuzení a výzvu zároveň. Na jedné straně je každý nějak obdarován. Alespoň jednou hřivnou. Na druhé straně právě po té konkrétní, i třeba jedné jediné, se Bůh ptá. Úkolem člověka je s Boží pomocí svěřené obdarování užívat a očekávat další, neboť kdo věrně spravuje základní vklad, dostane další. Obdarování, hřivny nejsou uzavřenou záležitostí, vstupní Boží vklad není konečný, záleží však, zda s ním začneme pracovat, sloužit.
Svěřené schopnosti, možnosti jsou semínkem, které můžeme zasadit, pečovat o něj a ono poroste z Boží milosti samo. Pokud jej však nezasadíme, necháme-li ho ladem, zajde. Přijdeme o něj, naše povolání bude předáno jinému, i kdyby to měl být kámen.
Otázkou je, zda si uvědomujeme, že Božím vkladem jsou možnosti ke službě, které v čase mizí, nejsou-li přetvářeny ve skutky, za které mohou lidé vzdát chválu nebeskému Otci. Využíváme dané možnosti či je marníme a bráníme natvrdlým kamenům je využít?
Nejen jako jednotlivci, ale i jako společenství se ptejme po tom, co nám Otec svěřil, s čím disponujeme, co můžeme užít ke službě. A nejsme-li my sami schopni služby, nebojme se naše možnosti nabídnout druhým. Máme být odpovědní správci, kteří užívají svěřené prostředky k budování Kristova těla, Boží rodiny skrze zvěstování.
Ovocem neseného evangelia nejsou plné kostely, ale směřování člověka, společnosti ke zralému lidství. K umění být člověkem, které je především dokonalým obrazem, odrazem Krista. Ježíš si byl vědom svých obdarování, proto byl připraven jimi posloužit, díky tomu jsou evangelia příběhem služebníka.
Lidé kolem nás, naše společnost, potřebuje Boží lid, který si je vědom svých obdarování, jako celek i jednotlivci, a nebojí se jimi žít – sloužit. Bůh nás v tom nenechá samotné, ale chce, abychom používali prostředky, které nám svěřil. Ne jiné. Jedině tak, po malých krůčcích, se můžeme stávat světlem lidem kolem, přesněji čistým odrazem skutečného světla života, kterým je Kristus.
Máme volbu: používat Boží obdarování, možnosti, nebo si horlivě razit vlastní cestu. Výzva je: buďme těmi, kterými nás Bůh stvořil.
1 komentář:
Děkuji za tyhle slova povzbuzení....
Okomentovat