První krůčky …

Nikky běžela zjevně nepoužívanými chodbami bunkru. Na obličej se jí lepily pavučiny a sem tam i s nějakým tím pavoukem. Nechápala, jak se tam ti pavouci živí, ale asi to mělo co do činění s tím, že byli zmutovaní následkem ozáření. Vidět ve tmě nebyli, ale když kousli, místo na oděvu či pokožce nepatrně světélkovalo. A pokud to bylo na pokožce, tak i zatraceně pálilo. Nikky pálil celý obličej jako kdyby spadla po hlavě do kopřiv.

Nějaký čas bloudila opuštěnými chodbami, sem tam z dálky zaslechla hlasy svých pronásledovatelů, ale nakonec se jí přece jen podařilo najít východ. Vlastně to s východem nemělo tolik společného. Jednalo se o ventilační šachtu, kterou musela lézt po čtyřech a o pavoučky v ní nebyla nouze. Tím úzkým tunelem lezla dobrých dvacet minut. Už si myslela, že se bude muset vrátit, když ucítila průvan a pochopila, že buď leze do větráku nebo na povrch. Za chvilku už zahlédla slabé světlo, které bylo dušené nejednou pavučinou. Také si všimla, že pavouci jsou už o něco větší. Tělo měli jako pěst desetiletého dítěte a tak si jich mohla Nikky včas všimnout. Ani jeden jí tak nekousl.

Vyškrábala se ven a poprvé ve svém životě stanula na povrchu země. Koukala, zírala, snažila si prohlížet Slunce, ale to moc nešlo. Pozorovala krajinu, tedy spíš to, co z ní zbylo. To ale Nikky nevěděla a tak jí vše připadalo krásný, úžasný a skvělý. Žádné chodby, žádné stropy, volnost. Ani jí z míry nevyvedlo, když v dáli na horizontu proťal temnou oblohu blesk a po chvíli zahřmělo. Asi to bylo tím, že Nikky ještě nikdy nezažila bouřku. Bunkr byl hluboko pod zemí, aby v něm lidé mohli bezpečně přečkat atomovou válku, takže nějaké bouření bylo jen házením hrachu na zeď.

Nikky si hodila na záda svůj batůžek a s prknem, kterým přetáhla Máju, vyrazila do pustiny. Kdysi to bývalo veliké město s mrakodrapy, plnými silnicemi, ale dnes to připomínaly pouze trosky různě roztroušené po krajině. Ty však postupně zarůstaly vegetací a z kdysi pyšného města se stala divočina.

 

Jelikož vylezla celkem vysoko na straně kopce, měla před sebou výhled na údolí a za ním v bylo cosi, co vypadalo trochu jinak než jako trosky, které viděla všude kolem. Rozhodla se to prozkoumat, a proto začala sestupovat do údolí. Pomaličku a opatrně seskakovala z kamene na kámen. Alespoň to si myslela, ale šlo o zbytky dálničního mostu, který pomalu zarůstal do krajiny.

Jak tak sestupuje, najednou uslyší zvuk, který do té doby nebyl v dosahu jejích uší. Je to takové šustění, svištění, ba bzukot. Nikky se zastaví a nervózně se rozhlíží všude kolem. Ví odkud zvuk přichází, ale co ho způsobuje, to si sotva dovede představit. Pochybuje totiž o tom, že by tam kdesi za kamenem a křovím ležel zapnutý větrák.

Najednou se nad křovím cosi vzneslo a mířilo to k ní. Řekli bychom moucha, ale tahle byla mega. Zřejmě v důsledku ozáření vyrostla do neskutečné velikosti. Byla velká jako slepice, ale místo malé hlavy měla tu muší s obrovskýma očima, pod kterými číhala kusadla. Mouchy ale nikdy nelítají samy, a tak se tam vylouply hned dvě. Nikky na nic nečekala a popadla oběma rukama prkno. Tentokrát hřebíky neodvracela, jako v případě Máji, ale hezky pěkně si je zvolila jako stranu, kterou udeří. A tak se z prkénka stala zlověstně vypadající zbraň.

Mouchy přiletěly. Nikky byla už napřažená, takže máchla vší silou po první. Zadařilo se, zasekla ji hřebíky přímo do hlavy a moucha se poroučela k zemi. Jenže prkno nešlo z mouchy lehce ven a i když se Nikky snažila a botou se pokoušela skopnout mouchu z prkna, druhá ji stihla kousnout do zad. Zlatí pavoučci. Tohle bylo, jako když do vás kočka zaryje všechny své drápky a trhne sebou. Nikky vykřikla, slzy ji vyhrkly z očí. Kopla vzteky do muší hlavy a prkno se uvolnilo. Pak to šlo už ráz na ráz. Druhá moucha se poroučela k zemi, na které dostala ještě jednu ránu. Nikoli z milosti, ale ze vzteku.

Nikky si sedla na kámen vedle dvou mrtvých mega much. Jak tak na ně kouká, napadne jí, že by možná mohly být k jídlu. Nebudou asi nic extra, ale snad to půjde. Vytáhla nůž a rozřízla první mouchu. Uviděla množství tuku, čehosi lepkavého a slizkého. Vzala lžíci a misku, které měla u sebe a začala z mouchy vyškrabovat tuk. Lepilo se jí to na prsty a nevonělo to zrovna moc vábně. To samé udělala ještě s druhou mouchou. Když z nich dostala všechen tuk, napadlo ji, že by mohla odříznout i křidélka. Možná by si z nich mohla udělat třeba vějíř, nebo náušnice, kdo ví. Všechno si to srovnala do batůžku a vyrazila dál. Směrem k tomu čemusi, co s krátící se vzdáleností vypadalo zvláštněji a zvláštněji.