Tak začnu tím, že jsem nenapravitelný ignorant v otázkách zachování zdraví. Bolelo mne koleno, bylo to natolik obtěžující, že jsem navštívil i doktora. Pak mne bolelo ještě víc. Tak moc, až jsem vyžebral na mamince takovou ortézičku či jak to nazvat, prostě věc, co to koleno stáhne a pak je prý vše fajn. Začal jsem ji nosit. Všechno se začalo pomalu lepšit. Běhal jsem s ní, hrál jsem fotbal a pak se to stalo – koleno mě přestalo bolet. Skvělé, řekl jsem si a užíval plnými doušky bezbolestného převalování v posteli, vybíhání schodů a radostného vstávání i sedání na židle, křesla, gauče atd. A pak jsem dostal nápad. Vyrazil jsem si zaběhat. Tedy se proběhnout, vyvenčit. Jelikož mne nic nebolelo, na koleno a ortézičku jsem si nevzpomněl. Dnes v noci na něj však nezapomenu. Radostné převalování skončilo.
Poučení: konec bolesti neznamená uzdravení. Jak s kolenem, tak asi i v jiných případech.
Co dál? Dneska jsem byl v kostele, ve shromáždění dvakrát. Nejdřív ráno a pak večer. Ostatně jsou zde rozumní lidé, dopolední shromáždění začínají v 11 
I přesto, že by se to snad někomu mohlo zdát pozdě, přišel jsem na to, že i v takovou hodinu lze zaspat. Což mi připomíná příhodu, kdy jsem zaspal seminář – cvičení, které začínalo ve 4 odpoledne. Inu, stane se.
Zítra mě čeká hodina angličtiny, konverzace, konzervace, nebo tak něco. Takže s napětím očekávám, co nastane. Dnešní den jsem si však po této stránce užil, všechny rozhovory se trefily do mého slovníku, díky čemuž jsem nebyl za úplného blba, jen trošku Ale komu to vadí? Hlavně že jsme se nakonec pochopili.
Něco pikantního z mého soukromí? Nic, mé soukromí je nudné, skládá se z učení slovíček a snahy nezbláznit se z toho, kterou prokládám psaním jakýchsi pokusů v angličtině, jde buď o maily nebo o povinné práce na předměty, které navštěvuji. Je tedy naděje, že se zcvoknu zcela. Bojím se však, že toho si už nikdo nevšimne, jelikož nemám dar vzbuzovat valné mínění o sobě. Prostě někdo se tak narodí, jen si zatím nikdo nedal práci odhalit, že se jedná o nějakou disfunkci, abych na to mohl dostat papír a tím se ohánět. Teď se mohu ohánět leda tak toaleťákem a na to mne rodiče dostatečně vychovali, abych věděl, že to není úplně vhodné.
Kdo dočetl toto dobrodružství až sem, tak před ním smekám a přeji: dobrou noc či den, ať tě čeká práce nebo pěkný sen. 
1 komentář:
úplně mi mluvíš z duše... jj, zaspat na odpolední cvíko (v tvém případě seminář), se mi také jednou povedlo - byl to nepovinný předmět, ale žel účast na něm byla povinná ...
Když jsem na cvíko dorazila se značným zpožděním a "dokonalou" omluvou, následoval výbuch smíchu a totální rozložení studijní morálky mých spolustudujících - njn, stává se :-D Co by pak ale člověk jednou vyprávěl vnoučatům, že? ;-)
Okomentovat